Baterka - Můj život v Německu

Als ich vor 3 Jahren nach Deutschland gekommen bin, war ich ganz frisch nach dem Abschluss in der Uni. Schon während des Studiums habe ich mich darauf gefruet, wenn ich endlich als Lehrerin arbeiten könnten werde. In Deutschland war das aber leider für mich nicht möglich. Ich habe da zwar mit Kindern gearbeitet und die Arbeit hat mir viel Spaß gemacht, troztdem könnte ich nicht mein Traum vergessen.

Als ich vor 4 Monaten wieder nach Tschechien gekommen bin, habe ich schnell angeffangen eine Stelle zu suchen. Es war nicht einfach, weil die Zeit zu schlecht war – es war nur 3 Wochen vor dem neuen Schuljahr und ich hatte wirklich Angst, dass ich leider dieses Jahr keine Stelle als Lehrerin bekommen kann. Ich hatte aber großes Glück und ich wurde in eine Grundschule als Lehrerin eingestellt. Also mein Wunsch hat sich erfüllt!!

Diese Grundschule ist nicht nur eine Tschechischeschule aber auch eine internaltionale Schule und gehört zu den besten Grundschulen in meinem Heimstadt.

Ich bin Klasselehrerin in einer dritten Klasse und unterichte hier Tschechische Sprache, Mathe, Elementarlehre, Musik, Sport und Kunsterziehung. Außerdem mache ich hier ein Deutschkurs für Kinder aus den dritten und vierten Klassen und leite ein Kinderchor. Ich bin wirklich viel beschäftig aber die Arbeit mach mir glücklich.

Ich habe eine tolle Klasse mit lieben Kindern, die ich ganz mag und die mich mögen. Ich verstehe ganz gut mit meinen Kolegen und alle sind ganz nett zu mir. Auch meine erste Kontrolle von Schulleiterin hat gut geklappt und sie war mit mir zurfrieden, was für mich große Entlastung war, weil ich davor große Angst hatte. Natürlich ist die Arbeit für mich manchmal ganz anstrengend und ich komme nach Hause oft müde und kaput, trotzdem freue ich mich jeden Tag darüber in die Schule wider zu gehen.

Also ich hatte mit dem Arbeit großes Glück und hoffentlicht bleibt das Glück weiter bei mir

Wie ihr wahrscheinlich schon wisst, bin ich nicht mehr in Deutschland und wohne wieder in meiner Heimat in Tschechien. Als ich in Deuschland war, habe ich diesen Blog benutzt, um meine Familie und Freunde zu informieren, wie mir es in Deutschland geht.  Jetzt hat das aber kein Sinn mehr, weil ich mit den Leuten ganz oft in Kontakt bin und dazu kein Blog mehr brauche. Aber was ist mit meinen Freunden in Deutschland?

Ich war 3 Jahre in Deutschland und obwohl das keine lange Zeit ist,  habe ich viele nette Leute kennen gelernt, die ich sicher nie vergessen werde.  Diese Leute vermisse ich sehr und hoffe, dass sie auch neugierig sind, wie mir es in Tscheichien geht, was ich gerade mache und  was es Neues bei mir gibt. Deswegen habe ich mich entschieden, dass ich diesen Blog jetzt  ändern werde und statt über mein Leben in Deutschland werde ich über mein Leben in Tschechien schreiben. Natürlich werde ich die Artikeln in Deutsch schreiben. Also, wenn ihr Lust  und Interesse an meinem Leben in Tschechien habt, könnt ihr meinen Blog regelmäßig besuchen und etwas Neues über mich lesen und mir eventuell ein Kommentar schreiben.

Leider  ist mein Blog in Tschechisch gemacht und ich kann das nicht wechseln. Hoffentlich ist das kein Problem für euch. Wenn ihr eine Frage habt, könnt ihr mir gerne eine E-mail schicken und wenn das für mich möglich sein wird, werde ich euch das erklären.

Ich wünsche euch viel Spaß bei lesen!!!

Nebojte se, nehodlám  tentokrát psát v němčině. Jenom bych se ráda zmínila o koncertě našeho sboru, který se právě takto jmenoval.

Některým z vás je známo, jiným možná ne, že jsem už téměř třičtvrtě roku členkou  ženského marburgského sboru.  Před necelým rokem jsem se totiž seznámila s Naomi, která pochází z  Japonska, kde byla učitelkou hudby a zároveň i zpěvačkou  a hudbou žije i tady v Německu. Zmínila jsem si ji o tom, že hrozně ráda zpívám a v České republice jsem  byla vždy  členkou alespoň jedné či více schol nebo sboru. No a ona neváhala a přivedla mě do právě tohto sboru.

Tetno sbor je pro většinu jeho členů koníčkem, ale svou úrovní se jistě příliš nevzdaluje od sboru profesiálního.  Náš sbormistr je povoláním sbormitsr:) a zároveň též klavírní virtuóz. Jeho manželka, která mu při vedení sboru  pomáhá a zároveň též zpívá, je  sólová operní pěvkyně (již v důchodu), která měla opravdu bohatou kariéru- vystupovala i v Praze a to rovnou ve Dvořákvě Rusalce, zároveň je Profesorkou hudby ve Frankfurtu. Většina členek sboru má k hudbě hodně blízko a některé přímo po stránce profesionální.

Kdybych toto vše o našem sboru věděla hned nazačátku, nikdy by mě ani nenapadlo se zeptat, zda se můžu stát  jeho členkou. Naštěstí mi však Naomi nic  bližšího o tomto sboru neřekla a ani se nezmínila, že si mě sbormistr po hudební stránce přezkouší. K mému překvapení jsem zkouškou prošla a byla tak přijata o do “Frauen-Kammerchor Marburg”.

Jak se již zmiňuji výše, je to ženský sbor, rozdělený na 4 hlasy: 1. soprán, 2. soprán, 1. alt., 2. alt. , mající standartně asi 20 členek. Repertoár tvoří většinou klasická hudba, i když i moderní skladby nejsou pro něj vyjímkou. Zpívá se většinou v originále, takže k mé radosti to není vždy jen němčina, ale též latina, angličtina a dokonce tento sbor vystupoval i s českými skladbami od Dvořáka a Suka, které též zpíval v originále.

Náš koncert, který se pořádal v marburgském zámku, byl tentokrát zaměřen hlavně na německé romantiky - Schumann, Schuber, Madelssohn, Brahms, ale také Grieg aj. A skladby to byly opravdu překrásné, při kterých běhal až mráz po zádech. Bohužel byly všechny v němčině, ale i tak to stálo za to. Myslím si, že jsme měli opravdu velký úspěch, poněnadž se o nás nesla jenom chvála a jeden hudební kritik se v novinách zmínil, že netušil, jaký hudební poklad se v Marburgu nachází. Byla jsem samozřejmě na to hrdá, i když největší zásluhu nese náš sbormistr, který je ve svém oboru opravdu dobrý. Při našem koncertě bylo nahráno i CD, takže kdo by si rád poslechl německé romantiky v podání našeho sboru, ráda mu CD vypálím - ale upozoňuji, že je to v němčině a  pro ty, co nejsou zvyklí, to zní opravdu strašně….

Nerada bych zapomněla zmínit ještě jednu nezanedbatelnou věc, týkající se našeho sboru: ještě jsem v Německu nepotkala tak srdečné, přátelské a milé lidi, jako jsou oba sborvedoucí a také většina členek. Přestože většinou hodně tvrdě pracujeme (zpíváme:) vládne zde vždy vřelá a uvolněná amosféra a všichni jsme si blízcí. Jsem opravdu ráda, že jsem tyto lidí poznala a že s nimi můžu společně zpívat.

P.S. Kdo by mě náhodou na fotce nepoznal, tak stojím úplně vpravo. Vypadám tam však, jako bych měla o 20 kilo více, protože fotka byla v novinách upravena a natáhnuta do stran, takže já i má kolegyně úplně vlevo jsme zde bohužel hodně přibraly….

V předešlém článku popisuji naše nové bydlení a zmiňuji se též o tom, že v našem domě se kromě našeho bytu nachází ještě další dva byty. A poněvadž tyto byty nejsou prázdné, znamená to, že máme taky sousedy a to rovnou čtyři - starší manželský pár s miloučkým pejskem a pak jedna mladší paní. Naposledy jsem žila v jednom domě s více sousedy když mi bylo dvanáct, a tak jsem se trochu obávala, jaké to bude. Snažila jsem být od začátku velice milá a slušná. Raději jsme se hned přeptala na všechny povinnosti a pravidla, která v tomto domě fungují a také jsme našim sousedům sdělila, že kdyby měli s námi jakýkoliv problém, ať neváhají a řeknou nám ho. Přála jsem si, aby byly naše sousedské vztahy velmi dobré, protože znám opravdu mnoho historek o špatných sousedech, kteří dokáží společné bydlení neskutečně znepříjemnit.

Až do minulého týdne fungovalo všechno skvěle. Ne, že bychom byli s našimi sousedy kdovíjací přátelé, ale byli jsme k sobě vzájemně milí a to nám myslím oboustranně stačilo. Minulý víkend jsem však měla na hlídání Bena - pejska od rodiny, kde hlídám holky. Nevím, zda už jsem vám ho někdy popisovala, a tak se o něm raději ještě zmíním:  Je to velký, černý a hodně chlupatý pes, neskutečně milý, hodný, poslušný, srandovní, zábavný,  rád se tulící, milující děti a aportování a řekla bych, že je věrný až za hrob. Z tohoto popisu vychází jako idelání pes, ale ideální věci bohužel neexistují a i náš milý Beníček má své mouchy. Ben nesnáší jakákoliv zvířata. Ať se jedná o jiného psa, kočku či třeba ptáká, vyvádí jako vyšinutý, okamžitě se mu změní výraz v tváři, dostaví se agresivita nejvyššího stupně  a jeho jediným cílem je toto zvíře co nejrychleji zneškodnit. Bohužel to není žádná jeho hra ale realita, protože už jednou zardousil kočku a kdyby nebyli jeho páničci pohotoví, tak nezůstal jen u této kočky.  Jsem na to už zvyklá a vím, jak v těchto chvílích reagovat. Je pravda, že pokud možno, tak se v jeho přítomnosti vyhýbám všem zvířatům, protože tyto jeho projevy agresivity  opravdu zažívat nemusím.

Jak však píšu výše, byl Ben u nás na prázdninách. A protože máme terasu, bylo mi líto, že musí sedět pořád doma, a tak jsem ho přivázala na takové dlouhé vodítko k plotu. Udělala jsem však chybu a místo abych ho zapnula k pevnému kroužku na obojku, tak  jsem toto vodítko připnula jen k poznávací známce, která visí na tenkém drátku…

A tak si sedíme večer hezky na terase a užíváme klidu a pohody, když tu najednou začne Ben jančit. Vůbec mě to nezneklidnilo, protože to dělá vždy, když vidí nebo alespoň cítí jiného psa. Byla jsem klidná - Ben byl zajištěný a dle mého mínění se nemohl jen tak urvat. Ben se však urval…. Jako pominutý letěl k hlavníhu vchodu. Zaslechla jsem jen psí vrčení a pak kňučení a bylo mi jasné, že se něco děje. Letěla jsem  za ním, ale to už bylo pozdě. Za rohem domu jsem spatřila totálně vystrašeného souseda s ještě vystrašenějším psem, kterého se snažil náš Ben zlikvidovat. Nebudu dopodrobna popisovat situaci, jenom asi tak, že kdybych byla stařší, tak už bych z těch nervů určitě dostala infarkt. Hysterický jsem na něj ječela a snažila jsem se ho odtrhnout od chudáka sousedovic psa. Naštěstí se to po chvíli udatného boje mezi dvěmi psy a mnou podařilo a já chudáka pejska od sousedů zachránila. Myslím, že vám nemusím popisovat rozpoložení našeho souseda…. Snažila jsem se mu omlouvat, ale je vám asi jasné, že v takové situaci omluvy moc nepomůžou. Tak jsem za ním poslala Raphaela, který umí v takových situacích jednat diplomaticky, aby to nějak vysvětlil a urovnal. Naštěstí se mu to celkem podařilo, ale i přesto se bojím přijít našemu sousedovi na oči. Tak jenom doufám, že vám v příštích článcích nebudu muset popisovat historky s nepříjemnými sousedy- i když tentokrát byl byl tento soused maximálně v právu.

Řekli byste o tomto hodném pejskovi, že by dokázal ublížit třeba kuřeti?

Rozmýšlela jsem se, kterou událostí začít, ale je mi jasné, že jste určitě všichni zvědaví, jaké je to naše naše nové bydlení, a tak vás nebudu už déle napínat.

Z mého předešlého článku již víte, že jsme museli opustit náš úžasný dům v Michelbachu a přestěhovat se jinam. Byla to pro mě celkem rána, protože jsem to místo milovala, ale přesto jsem se i trochu těšila na nové a byla hlavně zvědavá a to mi to loučení se starým bydlením celkem ulehčilo.

Ale teď už k našemu novému bydlišti: Bydlíme stále v Marburgu, tentokrát však v části, která se nazývá Wehrda. Přestěhovali jsme se prakticky jenom přes les, protože dům, ve kterém teď bydlíme, stojí na opačné straně  lesa, než stál náš bývalý dům.  Naštěstí to není žádný panelák či bytovka - z venku vypadá jako větší rodinný dům a uvnitř jsou tři oddělené byty. My máme byt hned v přízemí a k tomu patří i ta výhoda, že vlastníme terasu a malou zahrádku - a ty jsou k nezaplacení!!! Hlavně teď v létě, protože snídaně na terase za zpěvu ptáků, kafíčko ve stínu smrku při odpoledním horku, opalovaní se na trávě, večery při svíčce pod širým nebem  a ještě spoustu dalších možností nabízí tato malá terasa, obehnaná vysokým živým plotem, který  zajištuje sourkomí.

I zbytek našeho dvoupokojového bytu je nad mé očekávání příjemný. Ze začátku jsme byli s Raphaelem oba dva poněkud zaskočení jeho rozměry, které jsou samozřejmě mnohokrát menší než v Michelbachu, ale naštěstí patří k našemu bytu ještě sklep, takže všechno co nám sem nevlezlo, našlo své nové místo ve sklepě:)

Jinak kromě sklepa a terasy máme ještě kuchyň, která je opravdu malinká a upřímně řečeno škaredá a nepraktická (v porovnání s naší starou kuchyní), ale myslím, že člověk si zvykne na všechno a já už si začínám taky postupně zvykat, i když ta barva kočičího průjmu se mi asi nezalíbí nikdy.

Největšímu pokoji, kterým se dá vyjít na terasu,  jsme určili  rovnou tři funkce: obývací pokoj, jídelna a pracovna. Nejprve se mi zdál tento pokoj celkem přecpaný, ale po nějakém čase jsem si uvědomila, že to ho činí právě útulným a nám opravdu blízkým.

Z ložnice jsem nadšená a to nejen proto, že v ní můžu spát, ale také proto, že jsme konečně vyměnili naše staré a hrozné regály za šatní skříň se zrcadlem a komody, které jsou opravdu praktické a zároveň vypadají hezky.

Pak ještě zbývá koupelna se záchodem, která si mě získala množstvím šuplíků a skříněk, které se v ni nachází, a kam může člověk všechno možné i nemožné, co do koupelny patří, schovat. Tato místnost má sice nevýhou, že v ní není okno, což je v koupelně trochu nepratkické, ale zato má větrák a tak už si taky pomalu zvykám.

Kromě malé vstupní hodby, kde máme botník a poličku na klíče a tašky, jsem už popsala celý náš byt.  Je sice maličký, ale v tomto případě opravdu platí rčení - co je malé, to je milé - a já musím popravdě říct, že se mi zde opravdu líbí. Cítíme se tady s Raphaelem skvěle a až do teď jsme byli maximálně spokojeni a na tom se doufám nic nezmění.

Možná to z nadpisu může vyznít tak, že jsem byla kdesi na míle vzdálená od internetu, a proto jsem vás nemohla informovat o nových zážitcích. Za poněkud dlouho absenci však nemůže ani internet, ani nedostatek času, ani nouze o nové události. Můžu za to jenom já a moje velice divné rozpoložení, kdy jsem se prostě nemohla přinutit sednout k počítači a psát. Je to velice zvláštní stav, protože člověk by dělal cokoliv jiného (a to já taky dělala) i třeba to, co normálně opravdu nemá rád, jen aby mu nezbyl čas, na tu činnost, která jej právě pronásleduje (a u mě to bylo právě to psaní). Neříkám, že se mi to přihodilo poprvé, co mě však velice udivilo, že mě tato nechuť zasáhla právě u psaní, protože normálně psaní opravdu miluju. No hlavní je, že jsem konečně přemohla sama sebe, sedla k počítači a začala psát.

Tento článek berte jako malou rozcvičku pro mě a v následujících dnech očekávejte příval nových článků, protože se toho za poslední čas přihodilo opravdu hodně.

Na mém blogu je zvykem, že píši o událostech, které se přihodily mě nebo maximálně někomu z rodiny či ze známých. Následující příběh se však naštěstí mě ani žádné blízké osobě nepřihodil. Možná se taky vůbec nikdy přesně takto neudál. Ale nejrůznější variace tohoto příběhu bohužel naše historie zažila a jistě to nejsou události, na které bychom mohli být pyšní. Přesto by však neměly být zapomenuty!

A jistě i John Boyne se zasloužil na tom, abychom na tyto události nikdy nezapomněli. Napsal o nich totiž jednu úžasnou a pro mě osobně (ale věřím, že i pro téměř každého jejího čtenáře) nezapomenutelnou knihu, o které bych vám ráda, alespoň něco napsala. Samozřejmě tento můj krátký popisek nevystihne celou knihu, ale věřím, že vám přiblíží alespoň její naprosto šokující atmosféru a že vás možná i navnadím si tuto knihu přečíst. …Čti dále…

Nevím jak jste strávili a oslavili den Práce vy, já bohužel loučením se s domem, který byl pro mě téměř 3 roky domovem. Byl to opravdu velice zvláštní pocit, když se v pátek dopoledne, objevilo najednou v našem domě spoustu lídí, kteří nepřišli jen tak polehku, ale nesli sebou rovnou nabalené krabice a kusy nábytku. Chovali se zde jako doma a okamžitě začali plánovat, co v které místnosti bude a jak si to tam zařídí. Byli nadšení z naší terasy a zahrady a už se těšili, jak krásné chvíle na ní stráví. Ve mě se  všechno bouřilo a měla jsem chuť všechny ty lidi z NAŠEHO  domu vyhodit. Bohužel v tu cvhíli už to ale nebyl náš dům a já nemohla nic jihého dělat, než se smutně koukat a vzpomínat na nádherný a nezapomenutelný čas, strávený v tomto domě.

Měli jsme se zde opravdu nádherně! Obrovský dům jenom pro sebe, se saunou, třemi koupelnami, několika pokoji pro hosty, s neposatelně krásnou terasou obklopenou jen zelení a zahradou, která spíše připomínala džungli, ale i tak byla pro mě krásná. Byl tady tak úžasný klid (protože až do začátku roku jsme neměli z žádné strany sousedy) a náš dům stál  téměř v lese. Ráno nás budil zpěv ptáčků a večer jsme mohli z balkónu pozorovat západ slucne za kopečky. Kdykoliv se mi zachtělo, prošla jsem zahradní brankou a byla jsem okamžitě v lese. Také vesnička Michelbach, na jejímž konci náš dům stál, je opravdu malebná a krásná, obklopená jen lesy, loukami a poli, které nabízejí nesčetné množství procházek.

Myslím si, že tak  skvělý dům na tak úžasném místě už nidky v  životě mít nebudu, ale přesto jsem neskutečně vděčná za to, že jsem zde mohla alespoň nějaký čas žít. A jsem si jistá, že na tento dům opravdu nikdy nezapomenu - nejen protože byl tak úžasný, ale také proto, že jsem zde strávila první roky svého života v Německu.

Na závěr mám pro vás ještě pár fotek z našeho domu a okolí: Takhle to u nás vypadalo ještě před týdnem. Dnes už je to bohužel minulost.

Obývací pokoj………………………………………..Ložnice

Kuchyň…………………………………………………Koupelna

Pracovna…………………………………………Schody k pokojům pro hosty

Pokoje pro hosty

Dům zepředu……………Pohlde z balkónu…………..Dům zezadu

Zahrada……………………Pohlde z terasy…………..Pohlde z vrchu zahrady

A tak to vypadá kousek za domem

Tuto větu může chápat a souhlasit s ní jen ten, kdo stěhování zažil. Já stěhování už  v životě zažila mnohokrát, ale naštěstí jsem vždy rychle zapomněla na jeho průběh. Momentálně jsem však právě uprostřed dění této přesunovací akce a s větou uvedenou výše maximálně souhlasím.

Největší “Boom” začal asi v sobotu. To totiž přijela ségra Merisa se svým nastávajícím a ještě jedním kamarádem, aby si odvezli naši kuchyň. Zařizují si totiž nový byt, kde kuchyň není a my tady měli kuchyň opravdu parádní. Raphaelova maminka nám řekla, že co je v domě, to si můžeme vzít, takže než tady tu kuchyň nechat nějakým zazobaným němcům, to ji raději daruji někomu v ČR, protože my sami budeme v novém bytě kuchyň mít.

Už den před ségřiným příjezdem jsem se snažila kuchyň maximálně vyprázdnit. Nemohla jsem však sbalit úplně všechno, poněvadž my v domě ještě zůstaneme a budeme tady potřebovat nějaké to nádobí a mimo to jsem chtěla své návštěvníky pohostit a nechtěla jim to servírovat na papírových táccích. Takže přestože jsem spoustu věcí sbalila, tak se dalších spoustu věcí povalovalo všude možně….

Mhohem horší to však bylo, když ségra odjela. Nejenže jsme zůstali bez kuchyně, ale i bez všech elektrospotřebičů, které byly do kuchyně zabudované - takže lednička, trouba s plotnou,  mikrovlnka, myčka (která byla ale stějně pokažená). Na tuto situaci jsem se chtěla prozíravě připravit, a tak jsem si předem uvařila pár jídel, které jsem si zmrazila (mražák nám zůstal), nakoupila jednoduché polotovary a ségra mi přivezla jednoplotýnkový elektrický vařič. Bylo to ode mě sice prozíravé, ale přesto neúčinné, protože jsem pozapomněla, že v Německu jsou jiné zásuvky, do kterých staré české elektrospotřebiče zrkátka nepasují. Takže mám plný mražák jídla, který musím už v pátek odpojit…. kdybyste  tedy měli hlad, tak se stavte, ale vemte sebou mikrovlnku….:)

Po ségřinném odjezdu, jsme se už začali opravdu intenzivně balit. Prázdných krabic začalo ubývat, plných přibývat a s nimi i šílený nepořádek, zmatek a chaos - no zrkátka jak při správném stěhování.

Dneska nám toho pro změnu zase hodně ubylo (teda kromě nepořádku), protože přijeli Raphaelovi kamarádi nám pomoct  přenést nábytek a krabice do sklepa (noví obyvatelé domu se nad námi  totiž smilovali a povolili naše věci nastěhovat místo garáží do sklepa). Takže dnes jsme kromě všeho ostatního přišli i o postel a do pátku si musíme vystačit s matracemi. A co pak? V pátek ráno opustíme náš  dům i se všemi věcmi, která na nás budou měsíc čekat ve sklepě a nastěhujeme se k té paní, u které dělám osobní asistentku. Tato paní byla totiž tak hodná a nabídla nám, že můžeme u ní ten měsíc bydlet. Má velký dům a ve sklepě má celkem zařízený pokoj, který nepoužívá a ten se stane teď našim domovem. Raphael tam bude trávit téměř měsíc a já jen pár dní, protože už v úterý odjíždím do Česka!Hurá!!!!!!!!

Jak asi mnozí z vás víte, bydlím v Německu s Raphaelem v krásném a pořádně velkém domě, kde žil Raphael jako dítě a který ještě pořád patří jeho mamince, která však bydlí jinde.  Už když jsme se zde stěhovali, věděli jsme,  že chce maminka tento dům prodat a že zde tedy smíme bydlet tak dlouho, dokud se nenajde nějaký zájmce. K našemu štěstí se však se zájemci pytel zrovna neroztrhnul a my si zde poklidně žili téměř 3 roky. Nebudu popisovat, jak krásný život může člověk v tomto domě mít, protože ti, kdo mě navštívili to jistě okusili sami a ti co ne, mají smůlu.

Bohužel se však nic netrvá věčně a my se musíme s naším pohádkovým domem rozloučit. Našli se totiž zájemci, kteří by v tomto domě rádi bydleli. A já se jim vůbec nedivím. Kdybych měla hodně peněz a hodně dětí, tak bych tento dům určitě bez váhání brala.

A co na to říkám já? Upřímně řečeno mám velice smíšené pocity. Na jedné straně mi je to opravdu líto, protože si nejsem jistá, zda ještě někdy v životě budu mít možnost žít v tak skvělém domě situovaném na tak báječném místě. Na druhé straně se těším do nového bytu, který není tak obrovský a nedá tedy tolik práce a údržby a kde snad nebudu mít v noci tak velký strach.

Je zde však jedna věc, která mě děsí a bere klid už téměř dva měsíce. Nejedná se ani o ztrátu mého milovaného domu, ani o šílené stěhování. Jedná se o fakt, že zůstaneme měsíc bezdomovci. Ptáte se, jak je to možné? No, pro mě je to taky nepochopitelné, ale prostě došlo k situaci, že náš dům musíme opustit nejpozději do 1. května a do nového bytu se můžeme nastěhovat nejdříve 1. června. Veselé, co? Upřímně řečeno pro mě vůbec ne!!

První a to hrozná varianta řešení byla následující: Sbalíme si všechny věci, objednáme stěhovací auto (které není v Německu  zrovna levnou záležitostí), všechno nanosíme do auta, pak odvezeme 200km do Recklinghausenu k Raphaelově mamince, vynosíme k ní do sklepa a za měsíc se pro to opět s pronajatým stěhovacím autem vrátíme, znovu vše nanosíme do auta a zase z auta a do nového bytu. Naštěstí se však  tato varianta  neuskuteční. Noví majitelé domu nám dovolili nechat všechny věcí v garážích (které však nejdou zamknout), takže je nemusíme nikam převážet.

No a my? My budem různě přespávat kde se dá. Nemůžem bohužel ani jeden na celou dobu někam odjet, protože já mám práci a Raphael univerzitu. Přesto však navštívím na dva týdny ČR a zbytek měsíce strávím různě u kamarádek či známých.

Tak mi jen držte palce, ať to všechno zvládnu.