Na mém blogu je zvykem, že píši o událostech, které se přihodily mě nebo maximálně někomu z rodiny či ze známých. Následující příběh se však naštěstí mě ani žádné blízké osobě nepřihodil. Možná se taky vůbec nikdy přesně takto neudál. Ale nejrůznější variace tohoto příběhu bohužel naše historie zažila a jistě to nejsou události, na které bychom mohli být pyšní. Přesto by však neměly být zapomenuty!
A jistě i John Boyne se zasloužil na tom, abychom na tyto události nikdy nezapomněli. Napsal o nich totiž jednu úžasnou a pro mě osobně (ale věřím, že i pro téměř každého jejího čtenáře) nezapomenutelnou knihu, o které bych vám ráda, alespoň něco napsala. Samozřejmě tento můj krátký popisek nevystihne celou knihu, ale věřím, že vám přiblíží alespoň její naprosto šokující atmosféru a že vás možná i navnadím si tuto knihu přečíst.
….Jednoho odpoledne se vrátí devítiletý Bruno jako jindy ze školy domů a spozoruje, že jejich služebná Maria balí jeho věcí do kufrů a stejně tak věci jeho sestry. Dokonce i jeho maminka se podílí na tomto velkém balení. Co to znaméná? Stěhujeme se snad? A proč? Vždyť obýváme tady v Bernílně krásný, téměř pětipatrový dům, jehož okolí je tak krásné… a moji tři nejlepší kamarádi, ty přece nemůžu opustit?! A babička s dědečkem?! To jsou otázky, kterýma Bruno bombardudje své rodiče, což mu však příliš nepomůže. Bez jakéhokoliv alespoň trochu srozumitelného vysvětlení se opravdu Bruno i jeho rodina odstěhují z Berlína na velmi vzdálené a opravdu zajímavé až nevlídné místo.
Jediné co Bruno ví, že byl tatínek, který pracuje jako komandant (vojenský velitel) pověřen Furorem (Brunova skomolenina slova Führer – z němčiny vůdce) novým úkolem. O tomto úkolu neví Bruno nic podrobnějšího, zato však ví, že Furor, který je nedávno navštívil je velice nesympatický člověk a ještě k tomu si zapomněl pod nosem oholit zbytek knírku.
Nové místo, se Brunovi opravdu nelíbí. Dům je to škaredý, ne tak prostorný a útulný jako ten jejich v Berlíně. Okolí je ještě mnohem horší. Jenom pustina a pak taky jakýsi zvláštní a opravdu vysoký plot z ostnatého drátu a za ním škaredé baráky. O něco později Bruno zjistí, že za tímto plotem žije opravdu velké množství lidí, kteří nosí stejné oblečení. „Co to je za lidi za tím vysokým polotem?“ Tuto otázku položitl Bruno jednou svému tatínkovi. „To nejsou vlastně ani lidé“ odvětil tatínek.
Bruno vůbec nic nechápe. Proč jsou tady? Co má tatínek zde za práci? Co je to za lidi v těch škardých baracích? Proč nemůže tyto lidi navštívit? A proč člověk, který u nich škrábe brambory, nevykonává svou profesi doktora, nýbrž u nich posluhuje? Na žádnou tuto otázku nedostané Bruno ze strany rodičů odpověd. Samotnému je však jasné, že zde není něco v pořádku, že to takto není správné…
Bruno píše svojí milované babičce dopis. Popisuje ji toto škaredé místo, které se nazývá Aus-Wisch (opět Brunova zkomolenina, správně Auschwitz – Osvětim) a taky to, jak se mu zde vůbec nelíbí a nejraději by se vrátil zpátky do Berlína.
Toto místo je opravdu nepříliš příznivé pro děti, protože se zde nenabízí téměř žádný prostor k zábavě. Bruno si však nakonec přece jen něco k pobavení našel. Jednoho dne se rozhodl že prozkoumá trochu okolí. Vydal se pustou krajinou podél vysokého plotu a snažil se objevit něco zvláštního. Putoval tak víc jak hodinu, když k jeho překvapení spatřil na druhé straně plotu chlapce. Chlapce v proužkovaném pyžamě. Ještě nikdy neviděl, tak vyzáblého chlapce, s tak krátkými vlasy a tak smutýma očima. Ale protože to byl jediný chlapec v dohledném okolí, byl Bruno tímto “objevem” neskutečně nadšený a rozhodl se s chlapcem si alespoň trochu popovídat.
„Kolik je vás tam za tím plotem?“ otázal se Bruno. „Hodně, stovky a stovky,“ odpověděl chlapec v proužkovaném pyžamu. „A jsou tam i děti?“ „Samozřejmě, je tu spoustu dětí“ odvětil opět chlapec. Bruno si posteskl, jak ráda by taky bydlel na druhé straně tohoto plotu. Je to opravdu nefér! On je tady sám, nemá si s kým hrát a tam v těch barácích žije spoustu dětí, které si spolu jistě hrají. Hned by si to s títmo chlapcem vyměnil. Bohužel tu však stojí tento vysoký plot….
Od tohoto dne se chlapci pravidelně setkávali a společně si povídali. Bruno taky vždy přinesl chlapci v proužkovaném pyžamě něco k snědku, protože jak bylo možno na první pohled poznat, hodně jídla zrovna nedostával. Nidko o těchto návštěvách nic nevěděl. Vše zůstalo jen mezi chlapci.
Chlapci si vykládali o všem možném. Bruno vyprávěl, jak se museli odstěhovat z Berlína a chlapec zas popisoval hroznou cestu v přecpaném vlaku bez oken až sem do tohoto tábora. Taky vyprávěl o čase před transportem, kdy byla jeho rodina násilně vystěhována z vlastního domu a donucena nosit na paži pásek se hvězdou. „Můj tatínek nosí na paži taky pásek s obrázekem, ale není to hvězda, je to takový zvláštní zahnuntý kříž“, popisuje Bruno. Bruno sám nenosil na paži pásku s žádným obrázkem. A opět mu to přišlo líto. Rád by taky něco nosil. Nemohl se však rozhodnout jaký obrázek – ten co nosí tatínek či jeho kamarád v proužkovaném pyžamě?
Chlapci se opravdu velmi dobře s přátelili a Bruno už vůbec nevzpomínal na Berlín, byl šťasný zde. Tady byl totiž jeho nový nejlepší kamarád. Jednoho dne však maminka Brunovi oznámila, že se budou stěhovat zpátky do Berlína, poněvadž toto místo není pro děti opravdu příhodné. Tatínek měl zde ještě dokončit svůj úkol a pak se za nimi vrátit. Tato zpráva byla pro Bruna šok! Bez svého nejlšpího kamaráda se přece odstěhovat nemůže?!
Následující den našel Bruno svého kamaráda uplakaného a velice neštěstného. Stratil se totiž jeho otec. Nevrátil se včera z práce zpátky do baráku. Všude ho hledali, ale nenašli. Protože byl chlapec opravdu hodně smutný, nabídl se Bruno, že mu pomůže tatínka najít. Chlapec tedy obstaral pro Bruna stejný oděv jako nosili za plotem ostatní lidé a Bruno za pomoci svého kamaráda podlezl plot, který byl v tom místě poněkud ohnutý.
Co to byl pro Bruna za šok, když spatřil život na druhé straně plotu. Bylo pro něj nepochopitelné, jak někdo takhle může žít. Chtěl se okamžitě vrátit zpátky domů, což však zas tak lehké nebylo. Když už byl však rozhodnut, že toto místo opustí, zazněl hlasitý zvuk píštalky a vojáci začali shánět dohromady větší skupinu lidí, která se měla seřadit a pak pochodovat do jedné vzdálenější betonové budovy. I Bruno s kamarádem, byli do této skupiny zařazeni a donuceni k pochodu…..
Dále již psát nebudu….Koho tento můj příběh zaujal, by si měl tuto knihu určitě přečíst, protože jedna stárnka nemůže postihnout to, co se oderhává v celé knize (nebo alespoň v tomto případě to nelze). Tato kniha je geniální v tom, že jasně nerozděluje dobré a špatné. Pouze popisuje danou situaci a to jak ji tento malý nezaujatý chlapec vnímá. A sám čtenář se může vždy rozhodnout o svém postoji a stanovisku k danému problému. Myslím si však, že ten kdo má alespoň kousek citu, bude okmažitě vědět, na čí stranu se postavit a jak tuto knihu zhodnotit.
Takže pokud máte zájem se dozvědět, jak příběh malého Bruna dopadne, přečtěte si knihu:
Chlapce v proužkoaném pyžamě, autor: John Boyne.
Nejsem si však jistá, zda byla tato knina přeložena do češtiny. Já sama jsem ji četla v němčině. No ale kdyby v se v českém jazyce nevyskytovala, tak by mi to bylo opravdu líto a asi bych ji pro vás přeložila…..Tak dejte vědět zda jste ji sehnali.
No a komu by se kniha nechtěla číst, tak může pravděpodobně schlédnout i film, který byl podle této knihy vytvořen. U nás v Německu by měl přijít do kin někdy v květnu, tak snad na začátku léta se objeví i v ČR.