Jak asi mnozí z vás víte, bydlím v Německu s Raphaelem v krásném a pořádně velkém domě, kde žil Raphael jako dítě a který ještě pořád patří jeho mamince, která však bydlí jinde. Už když jsme se zde stěhovali, věděli jsme, že chce maminka tento dům prodat a že zde tedy smíme bydlet tak dlouho, dokud se nenajde nějaký zájmce. K našemu štěstí se však se zájemci pytel zrovna neroztrhnul a my si zde poklidně žili téměř 3 roky. Nebudu popisovat, jak krásný život může člověk v tomto domě mít, protože ti, kdo mě navštívili to jistě okusili sami a ti co ne, mají smůlu.
Bohužel se však nic netrvá věčně a my se musíme s naším pohádkovým domem rozloučit. Našli se totiž zájemci, kteří by v tomto domě rádi bydleli. A já se jim vůbec nedivím. Kdybych měla hodně peněz a hodně dětí, tak bych tento dům určitě bez váhání brala.
A co na to říkám já? Upřímně řečeno mám velice smíšené pocity. Na jedné straně mi je to opravdu líto, protože si nejsem jistá, zda ještě někdy v životě budu mít možnost žít v tak skvělém domě situovaném na tak báječném místě. Na druhé straně se těším do nového bytu, který není tak obrovský a nedá tedy tolik práce a údržby a kde snad nebudu mít v noci tak velký strach.
Je zde však jedna věc, která mě děsí a bere klid už téměř dva měsíce. Nejedná se ani o ztrátu mého milovaného domu, ani o šílené stěhování. Jedná se o fakt, že zůstaneme měsíc bezdomovci. Ptáte se, jak je to možné? No, pro mě je to taky nepochopitelné, ale prostě došlo k situaci, že náš dům musíme opustit nejpozději do 1. května a do nového bytu se můžeme nastěhovat nejdříve 1. června. Veselé, co? Upřímně řečeno pro mě vůbec ne!!
První a to hrozná varianta řešení byla následující: Sbalíme si všechny věci, objednáme stěhovací auto (které není v Německu zrovna levnou záležitostí), všechno nanosíme do auta, pak odvezeme 200km do Recklinghausenu k Raphaelově mamince, vynosíme k ní do sklepa a za měsíc se pro to opět s pronajatým stěhovacím autem vrátíme, znovu vše nanosíme do auta a zase z auta a do nového bytu. Naštěstí se však tato varianta neuskuteční. Noví majitelé domu nám dovolili nechat všechny věcí v garážích (které však nejdou zamknout), takže je nemusíme nikam převážet.
No a my? My budem různě přespávat kde se dá. Nemůžem bohužel ani jeden na celou dobu někam odjet, protože já mám práci a Raphael univerzitu. Přesto však navštívím na dva týdny ČR a zbytek měsíce strávím různě u kamarádek či známých.
Tak mi jen držte palce, ať to všechno zvládnu.