Baterka - Můj život v Německu

Dnes jsem jela poprvé kabrioletem!! Stachi má Mercedes SLK - je to prarádní autíčko pro dvě osoby. Víc vám k tomu asi neřeknu, protože autům moc nerozumím, tak pokud máte dotazy, obraťte se na mého bratra, on vám popíše každý šroubek (baterak@seznam.cz). Každopádně je to velmi rychlé auto. Jen tak náhodou jsem se zmínila, že jsem ještě nikdy nejela kabrioletem a Stachi řekl, že se to musí napravit, sebral klíčky a vzal mě na projížďku. Bylo to úžasné!!! Krásně svítilo sluníčko a my se projížděli po náherných cestách. Stachi dodržoval rychlost, ale dvakrát tolik, tudítž když byla 50, jel 100, když byla 80, jel 160…atd. Je to fakt super pocit a Stachi je dobrý řidič, takže jsem se ani nebála.

Už jste někdy kupovali postel? A ještě k tomu s rodiči od Raphaela? Buďte rádi, že ne! Já mám sice nakupování ráda, ale tohle už bylo i na mě moc. Bylo kolem toho cavyků, jak kdybychom kupovali nové auto.
Nejprve jsme navštívili první obchod - Byl to obchod s nábytkem specializovaný hlavně na postele. Pár postelí se nám tu líbilo, tak jsme o nich diskutoavali - nebo spíše všichni kolem mě diskutovali a já ničemu nerozuměla…Pak jsme přešli k matracím, to bylo ještě horší - na každou jsme si museli lehnout a pak porovnávat, na které se leží hůře na které lépe. Řešilo se, zda spíme na břiše či na zádech, protože podle toho se vybírá tvrdost matrace. Já jsem si vůbec nemohla uvědomit, jak vlastně spím, ale asi úplně všude. Nakonec jsme došli k závěru, že asi nemůžeme mít jednu stejnou postel, protože každý spíme jinak a dle rodičů Raphaela by nás bolely záda, pokud bychom neměli každý tu svou tvrdost, kterou potřebujeme…Asi po hodině a půl prohlížení, vybírání, zkoušení a nekonečného diskutování, jsme se v obchodě rozloučili se slovy, že si to ještě rozmyslíme a vydali se k dalšímu obchodu. Ten byl o něco luxusnější a také mnohem dražší. Nakupování zde probíhalo velmi podobně jako v prvním obchodě. Co se mi zde však líbilo, byly vodní postele. Lehla jsem si skoro do všech, které tu byly v nabídce a byla to opravdu nádhera! Větší pohodlí jsem nezažila. Odpovídala však tomu i cena. Jedna vodní matrace na jedno lůžko stála v přepočtu na naše 90 a více tisíc Kč. Pak jsme se vydali do dalšího obchodu. Opět žádná změna a mě už to bylo téměř jedno, halvně ať je to postel. Zase jsme žádnou nevybrali. Samozřejmě tu bylo spoustu krásných postelí, na kterých by se dalo velmi dobře spát, ale vždy to mělo nějaký zádrhel, či vyvstala otázka, zda postel z předešlého obchodu nebyla přece jen lepší. Nakonec zvítězil první obchod a téměř první postel, na kterou jsme se dílvali. Je opravdu moc krásná. Je celá s masivního dřeva, čelo je půl oblouk a leží se na ni opravdu nádherně - až mě přijedete navštívit, tak si to můžete vyzkoušet.

Včera ráno mi Raphael oznámil, že dnes večer pojedeme s jeho rodinou na večeři, tak ať během dne moc nejím, abych toho později nelitovala. Nebrala jsem to moc vážně, ale samozřejmě jako každý den jsem jedla velmi střídmě.
Večer jsme všichni (tedy kromě Luny) odjeli do vedlejšího města do hotelu Jammertalu, kde jsme měli rezervovaný stůl. Čekala jsem, že budeme večeřet v nějaké normální restauraci, a tak jsem byla velmi překvapená, když jsem spatřila nádhernou budovu, která vypadala jako skleněný zámeček, obklopenou kouzelnou zahradou s jezírky a fontánkami, ve které nás uvítali číšníci a číšnice v španělských krojích (ten den byl toiž v Jammertalu španělský večer) a nabídli nám aperitiv a malé překdrmy - jednohubky, chlebíčky atd. Když jsme vstoupili dovnitř, dýchla na nás atmosféra Španělska. Všechno bylo přizpůsobené této zemi - výzdoba, hudba i pokrmy. A nečekala nás zde normální večeře, ale večeře formou švédkých stolů. Při pohledu na to množství jídla a při představě, že můžu sníst cokoliv a kolik chci, se mi nahnaly sliny do úst. Posadili jsme se ke stolu, ale po chvíli už jsme to nevydrželi a vydali se na první kolo mezi švédksé stoly. Cílem každého kola bylo nasbírat plný taliř toho nejlepšího co se zde dá najít, sníst to a vydat se na další tour de švédské stoly. Já tyto kola absolvovala 4, Manu 5 a Raphael se Stachim asi 6. První mé kolo bylo ve znamení salátů: stoly nabízely velké množstvní salátů všech druhů a bylo tady také spoustu jednotlivých surovin a různých omáček a zálivek, takže si každý mohl namíchat salát dle své chuti. Pro mě to bylo celkem obtížné, protože jsem spoustu pokrmů videlě poprvé v životě a tudíž jsem nevěděla, zda jsou chutné či ne, a bylo poněkud nevhodné, ochutnávat a ulízávat z každé mísy. Měla jsem však šťastnou ruku, protože vše, co jsem si na talířku přinesla, bylo opravdu velmi dobré. Druhé kolo bylo hlavní chod: na výběr zde byly snad všechny durhy masa, ryb a mořských potvor upravených všemi možnými způsoby, k tomu přílohy a oblohy, na které si jenom vzpomenete. Bylo těžké se rozhodnout na co máte zrovna chuť - a pro nás nerozhodné, to bylo hotové utrpení:) Následovalo kolo dezertů: nejrůnější dortíčky, zákusky, pudinky, ovocné saláty a sladkosti. Nejhorší na tom bylo, že žalůdek přestával spolupracovat. Nějak mu nedocházelo, že takových příležitostí v životě není moc a ne a ne se roztáhnout. Vše jsem završila návštěvou zmrzlináře, který kromě spousty druhů zmrzliny nabízel i různé polevy a posýpky na zmrzlinu. Abych řekla pravdu, tak tohle poslední kolo jsem si už moc nevychutnala, protože jsem byla už vážně přecpaná.
Ten večer jsem si řekla, že už nikdy nebudu jíst…..To víte že jsem hned další rano běžela k ledničce:)

Marburg je město o 30 tisíci obyvateli vzdálené asi 160km od Recklingahausenu. V tomto městě se nachází univerzita, ne které začne Rapheal v září studovat - konkrétně filosofii a žurnalistiku. A protože budeme v tomto městě od příštího měsíce bydlet, vydali jsme se jej navštívit a trochu se zde porozhlédnout.
Marburg je opravdu nádherné město. Centrum je údajně zařazené mezi památky Unesca. Dominantou města je krásný a veliký kostel sv. Alžběty, pravděpodobně románského slohu (to je pouze můj odhad). Bohužel jsem jej neviděla zevnitř, ale určitě k tomu budu mít příležitost později. Blízko kostela se nachází též hezký zámek, postavený ve stejném slohu. Centrum zdobí spousta starých typických německých domů - takové ty bílé domy s tmavými dřevěnými trámy. Toto město patří opravu mezi ty hezčí, které stojí za to navštívit. Necelou polovinu obyvatel tvoří studenti, proto je zde hodně mladých lidí.
Zavítali jsme do místní hospůdky, kde jsme se chystali poobědvat. Hospůdka to byla nóbl a podle toho vypadaly i ceny. Já měl nějaké velmi zvláštní jídlo, ale protože fakt nejsem žádný labužník, neudělalo na mě moc velký dojem…Až později mi Raphael řekl, že mé jídlo stálo v přepočtu víc než 600Kč! Když jsem to uslyšela, mylsela jsem, že to mé jídlo dnes uvidím znova…kdybych tověděla předtím, ani bych se ho nedotkla.
Po obědě jsme se jeli podívat do veničky Michelbach, která je nedaleko Marburgu. Je veliká asi jako Klimkovice a velice roztomilá. Tam má maminka od Raphaela dům, ve kterém bydleli, když byl Raphael malý. Teď se chystají dům prodat. Ale ještě než jej prodají, tak v něm budeme s Raphaelem pár měsíců bydlet. Pak si pořídíme byt přímo v Marburgu.
Dům je to opravdu krásný, s plovoucími podlahami, plastovými okny, krásnou kuchyní a koupelnou, se saunou, některé pokoje jsou vykládané dřevem. S obývacího pokoje vyjdete rovnou na terasu a hned za zahradou již začíná les. Z ložnice vyjdete na balkón a s balkónu je výhled na celé údolí, ve kterém leží Michelbach. Pod balkónem je záhon růží - to byl vždy můj sen: usínat a vdechovat vůní růží. Tento dům má velké množství pokojů. Určitě nebudeme využívat všechny, ale až nás přijedete navštívit, tak může mít každý vlastní pokoj! Tak si pospěště, budem tady bydlet asi jen do února!!!

Protože je dnes neděle, nemohla jsem vyspávat jako každý den do jedenácti. Chtěla jsem jit na mši a ta začína v místním kostelíku 9:30. Do kostela jsem nešla sama, ale doprovod mi dělal Raphael, aby mě tam náhodou někdo neukousnul… Kostel není příliš velký, ani nijak významný, takový, řekla bych, normální. Mše probíhala podobně jak u nás v ČR, jenom zde nebylo kázání - což mi však vůbec nevadilo, protože bych tomu stejěn nerozuměla, a chybělo také Svatý a Vyznání víry - nebo jsem to nepostřehla. Hodně se zpívalo, ale zpívat v němčině, to je jako byste škrábali na dřevěné vrata…

Na dnešní den byla naplánována velkolepé akce. Abych řekla pravdu, tak pro všechny ostatní to byla vlastně úplně normální událost, jen pro mě to zas bylo něco neobvyklého. Grilování bylo naplánováno na odpoledne. Seděli jsme venku u zahradního grilu, povídali si s babičkou a dědečkem, kteří nás ten den navštívili a užívali si krásného sluníčka. Pak jsme začali snášet na stůl všechno jídlo. Nebylo to jídlo, byly to hory a hory jídla a něktré pokrmy jsem viděla poprvé v životě. Byly tu nejrůznější druhy mořských potvor a některé vypadaly fakt hrozně, že jsem se skoro bála na ně podívat, natožtak je vzít do úst. Taky spousty druhů sýra, nejrůznějších omáček a pomazánek, zelenina nejrůznějšího druhu, velký výběr pečiva… a k tomu naložené maso, ryby a klobásy připravené pro grilování, jak pro celou armádu. Stachi (nevlastní otec od Raphaela) připravil gril a když už jsme chtěli začit rozpoutala se tak obrovská bouřka, že jsme neměli šanci ani dojít do domu. Tak jsme se všichni tísnili pod jedním slunečníkem, koukali na to jídlo, které se postupně začalo utápět v dešťové vodě a na poslední dohasínající uhlíky, které měly upéct naše maso. Byla to smutná podívaná, protože jsem už měla opravdu hlad. Déšť naštestí trval jen několik minut a pak vysvitlo znovu sluníčko. Další půlhodinu jsme vylívali ze všeho vodu a snažili se to alespoň částečně vysušit. No a nakonec jsme přece jen grilovali a jedli a pili….ještě teď se nemůžu unést

Frede je další z Raphaelových kamarádů, kterého jsme navštívili v jeho bytě. Ještě nikdy jsem neviděla takový byt. Byl to půdní byt, který měl dvě patra, které spojovalo obrovské točité schodiště. Druhé patro už bylo úplně pod střechou, takže tady bylo spoustu střešních trámů - vypadalo to úžásně, jako ve věži. Uprostřed místnosti byl obrovský krb a z balkónu byl výhled na celý Reklinghausen. Opravdu krásný byteček.
Celý večer jsme si ještě spolu s dalšími kamarády povídali, popíjeli - já německý Berenzen a všichni ostatní českou slivovici a české pivo.
Domů jsme se vraceli zase velmi pozdě a opět na kole.

První noc v Německu se mi bohužel nic nezdálo, takže se mi asi nic nesplní… ale co už, každopádně druhý den jsem opět stejně nestíhala jako ten první. Všechno je zde pro mě nové a neobvyklé. To co ostatní členové Raphaelovy rodiny berou jako samozřejmost, pro mě je opravdu vzrušující novinka. Tak například: žaluzie se zatahují dálkovým ovládáním, mezi jednotlivými patry v domě můžete cestovat výtahem, Luna (což je pes, který váží stejně jako já -51kg) snídá každé ráno cornflakes s ovocem…atd.
Jinak jsou na mě všichni velice hodní. Sanží se mi maximálně pomáhat a myslím, že by mi snesli modré z nebe. Jakmile se dozvěděli, že mám ráda banány, koupili jich tři kila a od té doby je lednička pořád plná bánánů. Všichni členové rodiny se mě také snaží stále naučit německy a pořád mi něco vysvětlují i když někdy bez úspěchu:) ale já doufám, že se do toho časem dostanu.
Večer jsem strávila s Raphaelem a jeho (teď už i mým) kamarádem Raphim poznáváním místních hospůdek. Tyto jejich hospůdky, jsou na můj vkus poněkud nóbl, takový náš český pajzl tady opravdu nenajdete, ale každopádně lidi v nich jsou velice přátelští. Potkali jsme pár známých i neznámých osob, které jakmile se dozvěděly, že pocházím z České republiky, okamžitě se začaly o mě zajímat, neustále se mnou konverzovaly a velice se zajímaly o český jazyk a taky o českou slivovici. Domů jsme se vrátili ve čtyři hodiny ráno - podotýkám, že na kole. Tady se hodně cestuje na kole. Tyto kola se ale opět liší od těch, na které jsem zvyklá. Jsou veliké, s vysokými řidítky a širokým sedátkem. Prý jsou pohodlné, ale vypadají opravdu velice legračně.
Další den jsem byla s Raphaelovýcm bratrem Emanuelem na koupališti, které je vzdáleno pár minut od domu. Krásné bazény, jeden z nich má spustu skokánků různé výška. Já jsem skočila z toho nejnižšího (3m) a bála jsem se jak fretka.
Taky jsem pomáhala Raphaelově mamince (Monice) vařit. Domlouvaly jsme se anglicky, německy, rukama, nohama a místy i česky. No, ještě se musím hoooodně učit.

První srpen byl tím osudovým dnem, kdy jsem opustila Českou republiku a vydala se do Německa. Ráno pro mě přijelo velké modré auto s německou poznávací značkou a já se jim vydala společně s Raphealem a jeho tatínkem směrem na západ. O loučení vám radši psát nebudu, jistě si to každý dokáže představit…
Večer v devět jsme dorazili do města Reklinghausen konkrétně do části …..velmi krásné místo. V okolí je hezká příroda, pole, lesy, jezero. Domy jsou takové zvláštní, vypadají úplně jinak než u nás v Česku. A v jednom z nich nás uvítlala maminka a bratr od Raphaela. Od první chvíle na mě byli všichni členové Raphaelovy rodiny velmi milí a přátelští, včetně jejich velkého psa Luny - mimochodem, Luna je jediná bytost, se kterou tady mluvím česky a ona mi rozumí.
Rodiče Raphaela mají opravdu nádherný a přepychový dům. Připadám si tady jak v jiném světě, nebo alespoň jako ve velice drahém hotelu. Každý člen rodiny má vlastní pokoj, pracovnu, záchod, koupelnu. Všechny pokoje jsou moc krásně a vkusně zařízené. Je tady také sauna a vnitřní bazén (ten se teď bohužel opravuje), ze kterého vyjdeš na krásnou terasu a zahradu. Smím se zde chovat jako doma, užívat a brát si co chci. Tak například ve sklepě mají tzv. zásobárnu jídla, vypadá jak malý obchod - najdeš tam opravdu vše na co si vzpomeneš. Ale myslím, že se nemusím bát že přiberu, protože se stravují opravdu velmi zdravě. Každému jídlu předchází zeleninový salát a zelenina a ovoce se jí téměř celý den. Nepoužívají skoro žádný olej, maximálně olivový, nesmaží, bílé pečivo zde nenajdete, jenom celozrné chleby a nejrůznější výrobky ze sóji, vloček atd. Jenom se trochu bojím, že až jim něco uvařím já, nějaké opravdu české jídlo, tak to jejich žalůdky nezvládnou….
V nejbližší době se chystám přidat pro lepší představu fotografie domu a okolí.
Tak zatím se mám opravdu moc krásně - jako princezna. Ještě se mi ani nezačalo stýskat…ale to asi přijde.

Nejprve bych ráda vysvětlila, jak jsem se vlastně dostala do Německa:
Poslední den roku 2005 jsem začala chodit s jedním velmi sympatickým, inteligentním, milým, krásným, hodným… ale samozřejmě někdy taky ješitným, nepořádným a vždy mající pravdu (nikdo není dokonalý) hochem jménem Raphael, jehož rodnou zemí je Německo. Seznámili jsme se v Salesiánském středisku mládeže, kde vykonával po dobu jednoho roku svou civilní službu. A protože se máme moc rádi, nechtěli jsme se rozloučit a rozhodli se, že spolu zůstaneme - těžko říct jak dlouho, snad do smrti… Poněvadž musí Raphael ještě studovat a v České republice to nebylo reálné, a protože já jsem už své studium dokončila (už jsem paní učitelka) odjeli jsme společně do Německa. Na jak dlouho? To nikdo neví. Pokud si budeme stále tak rozumět jak do teď a bude vše klapat, zůstaneme tady minimálně 5 let než Raphael dostuduje. Pak se můžeme vrátit do ČR či zvolit jinou zemi, kde chceme žít a nebo zůstaneme v Německu…to je zatím ve hvězdách.
Možná vám to připadá hodně šílené a nerozumné, ale já jsem se tak rozhodla a věřím, že dobře. Možná právě toto je má životní cesta, nebo to bude “pouze” jedna ze zkušeností, které jsou však pro život velmi cenné.