Baterka - Můj život v Německu

VÍTĚZSTVÍ JE JISTÉ !

Ať jsme svázáni jakýmikoliv pouty,
díky Velikonocům můžeme říci:
„Vítězství je jisté !“
Ať jsme v jakékoliv situaci,
když už nejsme schopni lásky
a nemáme odvahu jít dál,
můžeme říci: „Vítězství je jisté !“
Když nám zemře někdo, koho milujeme,
a když se zdá, že neexistuje budoucnost,
můžeme říci: „Vítězství je jisté !“
Ráno o Velikonocích učedníci zjistili,
že láska zvítězila nad nenávistí,
přátelství nad zradou,
život nad smrtí.
„VÍTĚZSTVÍ JE JISTÉ !“

Přeji vám krásné a rodostné Velikonoce, plné naděje, že vítězství máme díky vzřkíšenému Ježíši jisté!!!

P.S. Pekla jsem beránka a vzniklo mi z toho spíše telátko:)

Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych dokončila svůj článek na pokračování o  výletu v Berlíně a napsala vám nezapomenutelný zážitek z koncertu Jarka Nohavicy.

Výlet do Berlína jsme měli naplánovaný už několik týdnů dopředu a vůbec jsme netušili, že právě v čase, kdy se budeme v Berlíně zdržovat, navštíví toto město jeden z mých krajanů a to ještě né tak ledajaký, nýbrž sám Jarek Nohavica. Týden před naším odjezdem do tohoto hlavního města Německa jsem se náhodou potkala s kamarádkou, která byla stejně jako Raphael  dobrovolnice v Česku. Když jsem jí řekla, jaký výlet plánujeme, tak mi nadšeně oznámíla, že do Berlína taky jede a to na Nohavicův koncert. No a já neváhala a okamžitě jsem si objednala lístky přes internet a začala se na Nohavicu těšit víc než na celý Berlín.A Nohavica opravdu nezklamal!

Do Berlína byl pozván, aby zazpíval na Festivalu Politiky a hudby, který byl zde pořádán. Nezpíval zde sice sám, ale střídal se s jedním německým a s jedním polským písničkářem. Nebyla to náhoda, že se zde sešli tři zpěváci právě  z těchto tří států. Jak jistě víte, Berlín leží nepříliš vzdálen jak od České republiky tak od Polska a festival byl zaměřen na sblížení těchto tří států. A myslím, že právě tímto koncertem se tato myšlenka maximálně naplnila, protože v sále vedle sebe seděli Němci, Poláci a Češi, společně zpívali,  přátelsky se bavili a  užívali si společný večer.

A Nohavica? Tento člověk je prostě úžasný! Nevím, čím to je, zda jeho osobnost či charizma, ale jakmile vstoupil do sálu, začalo to vřít nadšením a nepřestalo ještě dlouho po jeho odchodu. Přestože si  myslím, že oba dva další zpěváci něměli určitě horší hlasy než Nohavica a na kytary hráli snad ještě lépe,  nedokázali posluchače tak zaujmout a zapálit jako jejich český kolega. Nohavica tam byl prostě hvězda a ti dva mu dělali jen křoví.

Jak jistě znáte Nohavicu, neopomene na žádném ze svých koncertů udělat nějaký vtip či provokaci. Na tomto koncertě to nebylo až tak lehké, protože jak už jsem se zmínila, posluchači byli ze tří států. Opět se zde však projevila Nohavicova dokonalost, protože dokázal pobavit uplně všechny, přestože německy uměl asi jen tři věty. Nejvíce jsme se asi nasmáli (převážně však my češi), když oznámil, že teď budeme zpívat všichni společně a je velmi důležité, aby se do zpěvu každý zapojil neboť text je velice jednoduchý. A pak spustil svoji milou píseň “Metro pro krtky”. Myslím, že je vám jasné, jaká pohroma to byla pro Němce, kteří ať se snažili sebe víc, vydávali ze sebe všechny možné i nemožné hlásky a zvuky, ale v žádném případě né “R”.

Kromě těchto veselých zážitků, kterých nebylo opravdu málo a mě ještě druhý den bolely brišní svaly ze smíchu, jsem zde zažila i spoustu chvil, které mě hluboko zasáhly. Například když vytáhl Nohavica harmoniku a začal hrát Ostravu, tekly mi slzy po tváři a já si uvědomila, že ať budu žít v Německu jak dlouho chci, nikdy ze mě opravdová Němka nebude, protože jsem prostě Češka a ještě k tomu Ostravačka, což ze mně nikdy nikdo nesmaže.

A ještě na závěr přidávám fotku, abyste mi věřili, že jsem Nohavicův koncert v Berlíně opravdu navštívila. Bohužel jsem měla sebou jen mobil, takže kvalita není nejlepší, ale myslím, že i tak Nohavicu poznáte.

Na článek o Nohavicovi si ještě budete muset počkat, protože bych se nejprve ráda zmínila o osobě, která k Berlínu už nějakých těch pár let patří. Touto osobou je královna Nefertiti, nebo přesněji její bysta.

Jak se zmiňuji již v předešlem článku, je Berlín opravdu v přemíře rozmanitý a nabízí nezměrné množství kulturního vyžití. Jedním z kulturou nabitých míst je muzejní ostrov, kam jsem zavítala druhý den naší návštěvy Berlína.  Nachází se zde spoustu krásných a zajímavých muzeí, já však měla konkrétní cíl: Vidět bystu Nefertiti, která se nachází ve Starém muzeu, kde zůstane jen do konce tohoto roku. A tento cíl se mi opravdu splnil. Shlédla jsem překrásnou expozici egyptské sbírky, dále sbírku Papyrusů a sbírku Antiky.

Jak se již zmiňuji výše, navštívila jsem toto museum hlavně kvůli Nefertity, která nezklamla mé očekávání. Je to opravdu úžasná bysta překrásné egyptské královny pocházející z roku 1340 př. Kr.  Právě čtu o Nefertiti knížku, takže jsem si automaticky tuto tvář spojovala s nejrůznějšími událostmi z jejího života, které jsou pro nás asi trochu šokující a nepochopitelné. Zmíním jenom některé:

Jmeno Nefertiti znamená v překladu “krása přichází” a Nefertiti byla údajně nejrkásnější ženou Egypta všech dob. Už v deseti letech se stala členkou harému faraonova syna Achnatona ( budoucího faraona) a jako jedenáctiletá se za něj provdala. Ještě před osmnáctým rokem porodila svému muži dvě dcery a později další čtyři. S dvěmi nejstářšími se faraon Anchnaton také oženil, čímž Nefertiti až do smrti trpěla.   Kromě krásy byla tato královna  obdařena též velkou inteligencí a moudrostí, takže po nějakém čase neoficiálně převzala vládu svého manžela faraona Achnatona a rozhodovala o dění v Egyptě.

Je opravdu velmi zajímavé koukat se této ženě (bystě) do tváře a rozjímat o jejím nelehkém životě.

Nemůžu však říct, že bysta Nefertiti je to jediné, co mě v tomto muzeu zaujalo. Celá egyptská sbírka, sbírka Papyrů a také Antická sbírka jsou neskutečně zajímavé a překrásné, ale místy taky opravdu nepochopitelné a člověk se ptá, jak mohli lidé v těchto časech takto žít.

Mám pro vás i pár fotek, abyste z těchto sbírek také něco měli, ale upřímně řečeno, návštěvu muzea to určitě nenahradí.

Egyptské památky

Antické památky

Spojení těchto tří pro všechny jistě známých pojmů, se může zdát poněkud zvláštní a bez souvislosti. Přesto však mají tyto tři pojmy něco společného a to, že jsem je minulý víkend na vlastní oči spatřila v Berlíně.

Abych řekla pravdu, tak už jsem se začala trochu stydět za to, že po dvou a půl letech života v Německu, jsem ještě nikdy nenavštívila hlavní město této země.  A poněvadž se naskytla příležitost Berlín navštívit, neváhala jsme a na pár dní jsem se vydala do tohoto opravdu zajímavého města. Jela jsem samozřejmě i s Raphaelem a protože máme v Berlíně kamaráda, měli jsme i o střechu nad hlavou a měkou postel postáráno.

Udělali jsme však trochu chybu, protože v Berlíně o tomto čase ještě panovala celkem obstojná Zima, takže kopy sněhu na chodnících, rozbředlý sníh na cestách a do toho střídavé sněžení, déšt, a v horším případě i námraza. Když však pominu počasí, které nám tentokrát moc nepřálo, musím uznat že se mi v Berlíně opravdu líbilo a řádně jsem si to užila. A to hlavně díky rozmanistosti, kterou Berlín nabízí.

První den jsme věnovali převážně prohlídce města, konkrtétně prohlídce významných míst, budov a zákoutí.  Mezi nejdůležitější místa, která jsme navštívili, patří samozřejmě Braniborsá brána,Vítězný sloup s bohyní Viktorií na jeho vrcholu, Budova parlamentu, Berlínský dóm, Alexanderské náměstí s televizním vysílačem a hodinami, které ukazují nejen aktuální čas v Berlíně, ale i čas ve spoustě jiných městech v celém světě, Památník všech zemřelých Židů za Druhé svět. války, Muzejní ostrov (místo, které je ze všech částí obtékáno řekou a na kterém jsou situovány převážně muzea, divadla, opery atd., neopomenuli jsme taky  zbytky Berlínské zdi a ještě spoustu dalších zajímavých míst.

Braniborská brána………………Dóm………………Parlament

Pamatník Židů……………..Vítězný sloup……………..Most

Most………Já a Raphael u Berlínské zdi…….Hodiny na Alexanderském náměstí

Je celkem  těžké popsat jen ve zrkatce toto hlavní město a myslím, že ani fotky nemůžou opravdu ukázat, jak to v Berlíně vypadá. Proto se  o to nebudu příliš snažit a raději vám popíšu některé zajímavosti, které jste možná nevěděli:

Berlín byl za Druhé svět. války opravdu velmi poničen. 40 procent obytné plochy bylo zničeno. Musím však uznat, že dnes, až na pár úmyslně zanechaných polozbořenišť, byste to na tomto městě nepoznali.

Jak asi všichni víte, tak byla v Berlíně  v roce 1961 z politických důvodů postavena  Berlínksá zeď, která toto město dělila na západní a východní. V západní časti nebyla politická atmosféra až tak upjatá, lidé se  zde mohli ke zdi přiblížit a nenapadlo je nic jiného, než si tohoto šedého strašáka barevně a vesele pomalovat. Lidé na výdodní straně si to bohužel dovolit nemohli. Po pádu  Berlinské zdi v roce 1989 však nechtěli “lidé z východu”  zůstat pozadu, a proto sezvali několik stovek umělců, kteří se i na druhé části  zdi pěkně vyřádili. A tyto krásné malůvky zdobí zbytky Berlínské zdi až do dnes.

Přestože v dnešní době už není Berlín rozdělen žádnou zdí na východní a západní, můžete téměř bezpečně rozpoznat, v které z těchto dvou částí se právě nacházíte. Napomohou vám k tomu panáčci na semaforech. V době rozdělení si totiž “východní strana” vytvořila vlastního panáčka, který  se od od panáčka na straně západní lišil, a tito semaforoví panáčci přetrvali až do dnešních dob. Takže pokud byste rádi věděli, v která Berlínské části se nacházíte, najděte nejbližší přechod pro chodce a panáček vám to prozradí.

Východní panáček…………………Západní panáček

Pro začátek toho o Berlíně  stačí a pokud jste zvědaví, jak to bylo s Nefertiti a Jarkem Nohavicou v Berlíně, tak se těšte na další článek, ve kterém najdete pokračování naší návštěvy Berlína.

Momentálně mám v Německu dvě práce (osobní asistentka a chůvička dvou holčiček) a jsem téměř  maximálně spokojená. Obě dvě práce mě baví a nemůžu říct, že bych kdy jela do práce s odporem. Vydělám si celkem dost peněz, které bych si v ČR jako učitelka asi nevydělala (přesto však v Německu patřím do skupiny nejméně si vydělávajících). Mám taky celkem dost volného času, takže můžu ještě navštěvovat kurs němčiny a jiné aktivity a hlavně můžu často jezdit do ČR, protože je možné, si to vždy na obou místech nějak zařídit a na dva až tři týdny si zajet do své vlasti.

Z těchto skutečností jasně vyplývá má pracovní spokojenost a nedůvod tento stav měnit. Není to však úplně až tak pravda. Jsem sice spokojená, ale přesto vnitřně vím, že na tomto bodu nemůžu zůstat a musím se zase někam posunout. …Čti dále…

Až do nedávna jsem byla bezdětná a svobodná a neplánovala jsem tento životní status v brzké době měnit. Nastaly však nepředvídané okolnosti a já  z nenadání přišla ke dvěma dětem, k domácnosti a dokonce i k manželovi a již dva týdny tyto funkce  bez předešlého varování a příprav zastávám. Asi vás bude zajímat, jaké okolnosti  mohly zapřičinit to, že jsem se najednou z ničeho nic  stala matkou, manželkou (to prosím neberte doslovně) a hospodyní. Možná to bude znít trochu divně, ale důvodem je spála.

Touto spálou totiž před dvěmi týdny onemocněla Esther - maminka od holčiček, kde pracuji jako chůvička - a poněvadž tuto dětskou nemoc dospělí velice špatně snáší a je pro ně též hodně nebezpečná, musela být odvezena do nemocnice.

Holky mají samozřejmě ještě tatínka, ale ten má celkem náročnou práci a není pro něj možné, aby si vzal na tak dlouho dobu paragraf. Takže nezbylo nic jiného, než abych maminku zastoupila já. Takže místo toho, abych holky hlídala jen dvakrát do týdne odpoledne, tak je teď hlídám denně a to někdy až do noci. Helmut (tatínek) se také samozřejmě snaží, ale bohužel nemá moc volna, takže většinu času trávím s holkama já. Tento týden jsem se k nim dokonce nastěhovala a pár dnů u nich bydlela, protože Raphael byl stejně pryč a aspoň jsem nemusela jezdit pořád tam a zpátky.

Možná se ptáte, jak to holky snáší, být tak dlouho bez maminky. Asi budete překvapeni, ale mám takový pocit, že si celkem rychle zvykly na to, že tam jsem teď místo jejich maminky já. Dokonce se rozhodly mi říkat “mami” a už mě téměř neoslovují jinak. A když jedem za Esther do nemocnice tak mi říkají:”Mami, jedeme navštívit babičku.”

O víkendu jsme jeli společně i s tatínkem lyžovat. Vypadali jsme opravdu jako spokojená rodinka a myslím, že nikdo z okolních lyžařů nepochyboval o tom, že bych byla maminka holek a manželka Helmuta. Lyžování jsme si krásně užili a upřímně řečeno si i tu funkci maminky celkem užívám, protože mám holky moc ráda a s Helmutem si taky dobře rozumím. Přesto se však už nemžu dočkat, až se Esther vrátí z nemocnice, protože přece jen funkce chůvičky mi vyhovuje momentálně víc.

Tak co, sluším mi to jako mamince?

 A kdo by náhodou nepoznal Anděla, tak to je moje sestřička Inuška.

Kromě povolení k práci jako osobní asistentka, jsem stejně tak žádala o povolení k práci jako chůvička u mých malých holčiček. Pracuji u nich již skoro dva roky a po celou tu dobu to bylo na černo, což je celkem riskantní jak pro mě, tak pro danou rodinu. Proto jsme se vzájemně domluvili, že budu pracovat oficiálně, což sebou přináší spoustu výhod pro mě - tato rodina mi bude platit sociální pojištění a úrazové pojištění, budu mít proplacenou dovolenou a taky pravidelný přísun peněz, což je pro mě velice dobré, protože až do teďka jsem si nemohla být nikdy jistá, kolik si za měsíc vydělám.

Problém však byl v tom, že pokud bych toto povolení nedostala, nesměla bych v této rodině nadále pracovat. V opačném případě bych mohla být vyhoštěna z Německa. Tudíž tato žádost byla pro nás všechny celkem riskantní. Esther (maminka holčiček) se však snažila popsat požadavky k dané práci tak, aby byla pro ostátní odstrašující a nenašel se nikdo, kdo by tuto práci dělat chtěl (úřád práce totiž tuto pracovní nabídku nejprve předloží německým uchazečům o práci a až tehdy, pokud se nikdo nepřihlásí, dané povolení schválí). Takže například jedna z povinností této práce je venčit velkého a velmi agresivního psa. Esther tím samožřejmě myslela jejich úžasného psa Bena, který je velice hodný a já ho fakt miluji. No napsala tam ještě více takových odstrašujících činností, které se neminuly účinku a já dostala i toto druhé pracovní povolení!!!

Takže můj den vypadá asi takto: Ráno brzo vstávám a jedu k paní Evě ji pomoct vypravit se do práce, poté mám kurz němčiny, pak jedu k mojí rodince, kde nejprve vyvenčím Beníčka, pak vyzvednu holky ze školky a trvím s nima čas až do večera. Někdy pak jedu ještě do posilovny či si zajdu s kamarádkama na kafe. Domů dorazím kolem 22 hodiny a to narychlo napíšu úkoly do němčiny, dám pusu Raphaelovi a totálně mrtvá jdu spát. A ráno nanovo. Naštěstí tak nevypadá každý den, protože holky hlídám jen dvakrát či třikrát do týdne, takže ve volném odpoledni obstarávám trochu domácnost, která poslední dobou poněkud  zaostává a také sem tam sednu k počítač, abych měla alespoň nějaký kontakt s rodinou a přáteli. Jinak jsem ale ráda, že mám tolik aktivit, protože jak jsem se už z vlastní zkušenosti přesvědčila, nejhorší co může být, je nuda!

Mí pravidelní čtenáři si asi vzpomínají na jeden z mých článků, kde popisuji neúspěch s pracovním povolením. Jak jste se mohli z tohoto článku dozvědět, byla jsem velice sklamaná a taky naštvaná, že jsem nedostala pracovní povolení k práci jako osobní asistentka u jedné, na celé tělo ochrnuté, paní.  Po této pro mě smutné a také nepříliš příjemné situaci jsem však nehodila flintu do žita a jakmile jsem opět dostala nabídku práce jako osobní asistenka, neváhala jsem uhánět pracovní úřad a opět žádala o povolení pracovat v Německu. Stálo mě to zase spoustu papírování, času ztráveného na úřadu práce, nervy a rožčilování se. No a jak to dopadlo?? To pracovní povolení jsem dostala!!! Už jsem tomu přestávala věřit, ale nakonec se ta dlouhoočekávaná obálka objevila u nás ve schránce  a rozhodnutí v ní bylo pro mě pozitivní - rok smím v Německu pracovat jako osobní asistentka. No a po roce musím opět žádat o povolení…. Rok je naštěstí dost dlouhá doba a já doufám, že po roce už snad budu konečně dělat něco v oboru.

Ale teď k mojí nové práci. …Čti dále…

Opět jsem se zase nějaký čas neozvala a svůj blog neobohatila novým článkem. Ne, že by se za poslední čas nic nepřihodilo, co by stálo za napsání, ale právě proto, že se událo tolik nového, k počítači jsem se vůbec nedostala. Momentálně jsem však v záviděníhodné situaci, poněvadž: dárky nakoupeny a také již zabaleny, vánoční přání rozeslána, cukroví upečeno, dům perfektně uklizen, stromek stojí již v obyváku a o štědrovečerní večeři se postará tchýně - co víc si ještě přát?!

Opravdu si něstěžuji, ale přesto asi dlužím menší vysvětlení: Štedrý den budeme trávit u Raphaelovy maminky, aby nezůstala úplně sama. Dojeli jsme k ní ale už v pátek, což pro mě znamenalo všechny náležitosti spojené s Vánočními svátky vyřídit a zvládnout do pátku. Takže předvánoční stres jsem absolvovala minulý týden, kdy jsem denně do půlonci či déle balila dárky,pekla,  slepovala a zdobila cukroví, psala vánoční pohlednice a jiné nutnosti a každý den ráno vstávala už o půl šesté. Co vám budu povídat, v pátek jsem byla opravdu vyřízená, ale také šťastná, že jsem skoro všechno (až na vánoční úklid, který nechám na jaro) zvládla. Výše se sice zmiňuji o perfektně uklizeném domě, ale to bohužel né ten můj, nýbrž ten, kde budu Štedrý den trávit, tažke to taky platí, ne?

Takže konečně mám čas si trochu posedět u počítače a taky vás informovat o tom, jak jsem trávila předešlý čas. Asi jsem si nevybrala nejlepší dobu pro nové články, protože nevěřím tomu, že se momentálně najde někdo, kdo by měl čas je číst, ale třeba po Vánocích přijdou také vhod. Takže jak jsem prožila prosinec:

pokračování v příštím článku:)