Baterka - Můj život v Německu

V Marburgu trávím již třetí zimu, ale až do dnešního dne jsem  zde  nezažila sníh. Sněhem samozřejmě nemyslím jinovatku či cosi tomu podobného, co jen co napadne, hned roztaje, případně vydrží dvě hodiny a konec.

Bylo tomu asi před čtrnácti dny, kdy německá rosnička předpovídala sníh. Už týden před očekávaným “sněhovým” dnem toho byly plné noviny a televize a rádia varovala před sněhovou nadílkou snad desetkrát za hodinu.

Konečně nastal tento ohlašovaný den. Noc před tím mě budily odhrnovače, které už nedočkavě projížděly městem a očekávaly sněhovou kalamitu.  Ráno napadlo pár centimtrů sněhu - pro Marburgčany událost! Pluhy jezdily hrdě městem a ničily si lžíce škrábáním o asfalt, auta jezdila neskutečně pomalu, protože co kdyby náhodou dostala na této bíle nadílce smyk a děti se snažily uplácat sněhuláky, kdy největší z nich dosahoval výšky maximálně 15 cm - na většího bohužel sněhu chybělo. Netrvalo dlouho a po sněhu ani památky.

O to více jsem byla překvapená, když jsem se dnes ráno probudila a všude bílo. Cože? Bez předešlého varování?! A bez nočních pojížděk odhrnovačů?! To snad v Marburgu ani není možné! Byla to však realita, která nás z nenadání zasáhla. Vyšla jsem z domu a zapadla skoro po lýtka ve sněhu. Odhranovče pravděpodbně ani nevyjely, protože vše leželo pod sněhem. Vyjela jsem autem z garáže a bruslila si to v závějích sněhu. Jen co dojedu na hlavní cestu, bude to lepší - utěšovala jsem se. Lepší to však nebylo. Sníh tam byl taky a to pořádně rozježděný, takže to klouzalo ještě víc a do toho chumelenice jak na severním pólu. Cesta do práce, která mi trvá normálně 8 minut mi zabrala víc jak dvakrát tolik a pořádně jsem se při ní zapotila. Při cestě zpátky jsem auto do garáže už nedostala. Kopec před domem je bohužel velice prudký  a asi po 10 minutách bruslení a podkluzování ve sněhu, jsem ho odstavila u kraje a pokračovala dál pěšky, což bylo taky náročné. Domů jsem došla totálně mrtvá a promočná, ale šťastná, že opravdová zima dorazila i k nám!

Nevím, zda už se vám někdy stalo, že si tak projíždíte autem nějakým městem či vesnicí, komunikujete se spolujezdcem a o rychlost na tachometru se příliš nestaráte, protože jedete tak jak tak pomalu a nějakých 10 km za hodinu víc či míň je celkem zanedbatelných. Až do nedávna jsem to takto praktikovala. Ne že bych se na rychlost nikdy nesoustředila, protože jezdím opravdu celkem podle předpisů.  Ale určitá místá, která znám,  kde je předepsaná třicítka a není tam ve skutečnosti nic, co by tuto šnečí rychlost vyloženě vyžadovalo, upřímně řečeno ignoruju. Bohužel má jízda však jednoho dne igonorvána nebyla a z ničeho nic mě osvětlilo šíleně prudké světlo. Co to bylo? Žádné protijedoucí auto na blízku nebylo, stejně tak žádná bouřka s blesky na obzoru. Nechala jsem to plavat, ale toto světlo, nebo spíše aktivátoři tohoto světla na sebe nedali dlouho čekat. Za několik pár dní jsem obdržela nepříliš hezkou fotku, jak sedím za volantem a pod touto fotkou pokuta 35 euro za nedodrženou třicítku u nás v Michelbachu.

Byla jsem z toho celkem nešťastná, ale co už, stane se. Horší však je, když se to stane znova, jen pár měsíců později a úplně na stejném místě.  Opět v Michelbachu a opět na tom nejpitomnějším místě - na konci vesnice, kde už nejsou skoro žádné baráky a kde jsem v životě podél cesty nepotkala člověka či nějaké dítě. Cesta se tam ani nijak nebezpečně nekroutí a je to celkem  do kopce, takže na to musíte šlápnout, aby vám to nechcíplo. Jenže tohle policajtům nevysvětlíte…. Tentokrát to už naštěstí bylo “jen” za 15 euro.

Tak nevím, asi bych měla tu třicítku začít dodržovat a nebo jezdit přes Michelbach v nějaké masce:)

Starší návštěvníci mého blogu si možná vzpomenou, že kdysi na počátku existence mého blogu, což také znamená v prních dnech, které jsem v Německu strávila, jsem popisovala dům Raphaelových rodičů a k tomuto článku jsem přidala i pár fotek. Na jedné z těchto fotek jsem seděla v parádním bouráku, neboli v Mercedesu SLK, které patřilo Stachimu. A tento víkdend jsem měla možnost nejen v tomto autě sedět, ale dokonce jej i řídit!!!

Mohla bych vám zde obsáhle popsat, jak úžasný pocit a zážitek to pro měl byl, ale možná bude pro vás zajímavější, když se části této mé jízdy alespoň na dálku zůčastníte.

Takže se pořádně připoutat, protože mi to při řazení obstojně cukalo a jízdě kabrioletem zdar!!!

Jak jste někteří asi postřehli, zavítala jsem minulý týden na krátký čas do své vlasti. Pobyt v ČR probíhal velice podobně, jako všechny předchozí. Zato cesta zpátky se poněkud lišila od cest minulých…

Mým dopravním prostředkem byl tentokrát vlak. Důvodem výměny autobusu za dráhy byla cena jízdenky, která byla pro cestování vlakem díky zvýhodněné německé akci nižší než ta, kterou bych zaplatila za autobus. Velice jsem se na tuto jízdu těšila. Nejen proto, že jízdenka byla pro první třídu, kterou jsem ještě nikdy před tím nejela, ale samozřejmě je cestování vlakem pohodlnější a také rychlejší.

Vlak vyjížděl po 6 hodině ranní z Prahy. Byla jsem domluvena s bráchou, u kterého jsem přespávala, že mě ráno hodí na metro a na Hlavní nádraží už dojedu sama. Ráno jsme tedy ve smluvený čas vyrazili autem k metru. Nevím, jak se to mohlo stát, ale přestože jsme měli i časovou rezervu, metro mi před nosem ujelo a další jelo až za deset minut, což by znamenalo být na Hlaváku 2 minuty před odjezdem vlaku. Kdybych nejala do Německa a má jízdenka nebyla vázána na tento konkrétní vlak, riskla bych to, protože České dráhy by mi jistě zaručily zpoždění. Raději jsem však poprosila bráchu, ať mě tam hodí autem. Když jsme dojeli na Hlavní nádraží, byli jsme poněkud překvapeni, protože všechny hlavní vchody byly uzavřeny. Co to znamená? Že by ještě všichni spali? Nespali, ale nádraží opravovali, takže se vcházelo kdesi z boční strany. My však neměli čas na to, abychom tyto provizorní vchody hledali a tak jsme si to zrkátili oknem, které bylo otevřené a ústilo kdesi do nějaké postranní haly nádraží. Naštěstí nás nikdo neviděl a my se v pohodě dostali až k hlavním tabulím a já si oddechla, že už mám všechno za sebou a že teď už mě čeká jen poklidná cesta vláčkem. Rozloučila jsem se s bráchou a hledala svůj vlak na vývěsné tabuli, abych se dozvěděla na jaké nástupiště se odebrat. Byla jsem připravená na zpoždění jakékoliv délky, ale  zdělení “vlak nejede”, které stálo za číslem mého vlaku, bylo zrkátka šokující. Tak co teď? Snažila jsem se konstruktivně uvažovat a jediné co mě napadlo, bylo běžet na informace a nechat si poradit. Sympatický pán mi z informačního okénka podal lístek na metro a sdělil, že vlak odjíždí z nádraží Holešovice, tak ať spěchám na metro, že tam za deset minut dojedu. Vzhledem k tomu, že do odjezdu vlaku zbývalo necelých 15 minut, začala jsem poněkud nervóznět. A když jsem tak čekala již pod zemí na nástupišti metra, náhodou jsem otevřela kabelku a polil mě studený pot. Co dělá bráchova peněženka v mojí kabelce?! Ono to vlastně bylo jedno, co tam dělá, hlavní bylo, že s ní za žádnou cenu nemůžu odjet do Německa. Jak smyslů zbavená jsem vlítla do nějaké kabinky, kde seděla  pracovnice metra a začala jsem ji tu peněženku vnucovat a prosit, aby ji předala bráchovi. Paní ji však za žádnou cenu vzít nechtěla a tak jsem rychle volala bráchovi ať jede do Holešovice a když bude mít štěstí, tak mě i svoji peněženku ještě zastihne na nástupišti. Brácha to naštěstí stihnul, protože české dráhy nezklamaly a vlak měl 20 minut zpoždění. Znovu a tentokrát naposled jsme se rozloučili a já nastoupila do vlaku. Byla jsem tak zmatená a vynervovaná z předchozích zážitků, že jsem úplně zapomněla, že mám jízdenku pro první třídu a hezky jsem se usadila ve třídě druhé. Mělo to však i svou výhodu, protože jsem se již na nádraží seznámila s velice milým a sympatickým klukem, který nejenže mi po celou dobu našeho společného cestování pomáhal s mojí neskutečně těžkou tažkou (takže pokud náhodou bude číst tento článek, tak mu ještě jednou MOC děkuji!!!), ale taky se mi s ním velice dobře povídalo a cestvání s ním příjemně a rychle ubíhalo.

Když jsme přejeli hranice, byla jsem už dokonale klidná a hlavně si jistá, že v Německu bude vše probíhat hladce a já za několik pár hodiny vystoupím v Marburgu. Zas tak hladce to však neprobíhalo a za všechno mohlo nějaké blbé kolo vlaku ICE. Tyto Inter City Expres jsou totiž velice rychlé vlaky a závada na kole by mohla způsobit nezvratné neštěstí. A vzhledem k tomu, že se kdesi v Německu na nějakém ICE toto kolo porouchalo, dastali Němci strah a stáhli všechny ICE z celého státu, aby je dali do servisu na překontrolování. Myslím, že si dokážete představit jak to asi vypadalo, když najednou ze dne na den chybělo přes 70 vlaků. No a my měli smůlu, protože jsme právě tímto super rychlým vlakem měli jet. Jako náhradu za něj, jsme obdrželi nějaký osobáček, který více stál než jel. Takže úsek, který jsme měli zvládnout za hoďku nám trval hodiny tři a samozřejmě nám ujely všechny další navazující vlaky. Takže z rychlé a pohodlné cesty vlakem se stala do nekonečna dlouho se táhnoucí cesta plná přestupů, vyhledávání dalších vlaků, zmatků a přecpanosti kupéček.

Do Marburgu jsem dorazila až za tmy, totálně unavená a přesvědčená, že vlakem do Německa už nikdy!

Jak jste se z předešlého článku mohli dozvědět, narozeninový den jsem měla opravdu krásný! Západem slunce však vše neskončilo, protože následující den měla oslava mých narozenin ještě pokračování. Pořádala jsem totiž takovou menší narozeninovou party pro mé kamarády.

Přestože jsem si říkala, že to bude jen malá party, předcházely ji opravdu velké přípravy.  Rozhodla jsem se nadělat jednohubky, jenže v Německu neseženete klasické  české rohlíky, takže jsem je musela nejprve upéct a pak ještě nazdobit. Taky jsem chtělá mít nějaký dort, ale vzledem k tomu, že nás mělo být celkem hodně, rozhodla jsem se udělat dva. Jeden nepečený z českých piškotů, protože v Německu piškoty nemají. Tetno dort mi nedal žádnou práci a měla jsem jej během chvilky hotový. Říkala jsem si, že asi nebude tak dobrý, ale aspoň se jím mí návštěvníci zasytí. Druhý dort jsem pekla podle receptu krtkova dortu. S tímto dortem jsem se trápila aspoň dvě hodiny a dal mi fakt hodně práce, ale po celou dobu jsem se uklidňovala, že bude skvělý a bude všem chutnat. No a jak myslíte, že to dopadlo? Po nepečeném dortě se mohli všichni utlouct no a toho úžasného šlehačkového krtkova dortu víc jak polovina zbyla. Příště se vykašlu na pečení a udělám jen nepečené.

Jinak party byla skvělá! Myslím že jsem si ji neužívala jen já, ale i všichni ostatní! A taky jsem dostala spoustu krásných dárečků. Největší radost mi ale asi udělal waflovač. Je to taková mašinka podobná sendvičovači, ale s tím rozdílem, že se v ní dělají wafle, které já šíleně miluju. Takže od teďka na snídani nic jiného než waflíky. Hurá!!!!

Tak rok s  rokem se sešel a já už jsem zase starší. V útery jsem oslavila svoje 26. narozeniny a jsou to již třetí narozeniny tady v Německu. Ten čas ale běží, co? Každopádně jsem si to svkěle užila a až mi zabylo líto, že den narození se slaví jen jednou do roka.

Všechno začalo už o půlnoci z pondělí na úterý, kdy mě Raphael překvapil svým dárkem . Všude zapálil svíčky a jako první ze všech mi popřál ( úplně tak první vlstně nebyl: můj kamarád Přemek, který je právě v Lotyšsku, mi přál už ve 23 hodin, protože v Lotyšsku mají čas posunutý dopředu:) a dal mi nádherný svetr nebo spíše rolák, úžasně teplý, příjemný na pohled a opravu moc hezký! No uznejte sami:

A další část dárku se odehrávala až v úterý. Raphael pro mě naplánoval výlet, o jehož podrobnsotech mi řekl až ve chvíli, kdy jsme měli vyrazit. Našim cílem byl Senckenberg - muzeum dinosarů a přírody vůbec. Toto Frankfurtské muzeum se údajně řadí mezi jedno z největší na světě tohoto druhu. A bylo zde opravdu na co se dívat. Mě osobně nejvíce zaujali ti dinosauři. Bylo až neuvěřitelné, že tyto směsice kostí a koster, tyčící se několik metrů nademnou kdysi opravdu žily na naší planetě. A nejen že žily, ale tyto monstra se i pohybovala a vzájmnými útoky či obranou se snažila  přežit. Což se jim však navzdory přírodním podmínkám nepodařil. Teď otázka, zda je to dobře či nikoliv? Několikrát jsem při pohledu na tyto hrůzostraně ale zároveň i velice zajímavě vypadající živočichy uvažovala, jak by to asi teď na světě vypadalo, kdyby se těmto dinosaurům podařilo přežít….

Nebyli tam však jen dinousauří obři, ale i doncela malí dinosauříci a kostry a pozůstatky nejrůznějších živočichů od téměř počátku naší planety. Viděla jsem také kostry mamutů, nejrůznější vykopávky, zkameněliny a zrkátka vše, co se nalezlo z dob před několika sty miliony lety. Jedno oddělení bylo zaměřeno na evoluci lidstva a byly tam nejrůzněšjí kostry a lebky naších “opičích předků”.

Jak se však již zmiňuji výše, je to také muzeum přírody vůbec, takže zde byla vycpána či jiným způsobem znázorněna většina  žovočichů doposud žijích - savci, ptáci, obojživelníci, ryby a  hmyz  (bylo tu i oddělení pavouků, ale tomu jsem se velkým obloukem vyhla). Kromě toho zde byly popsány  i znázorněny nejzákladnjěší procesy a pohyby naší země a zkrátka popsáno, jak to všechno funguje. Byla jsem však natolik unesena obdivováním koster dinousarů a vycpaninami zvířat, že jsem neměla vůbec náladu překládat si z němčiny nějaké teoretické informace. Přesto to však bylo velice zajíměvě uděláno a jestli se mi ještě nekdy podaří toto muzeum navštivit, prostuduji si určitě i tuto teorii.

Kromě zážitků jsem si z tohto muzea odnesla kámen, na kterém jsou obtisklé Amonity, což jsou živočichové i 350 miliónů staří. Tetno šutr mi Raphael koupil v místním obchůdku, kde mají na prodej spoustu takový stářím zavánějácích věcí.

To není ale z mých narozenin ještě vše! Očekávejte další přízpěvek!!

Jak asi všichni víte, dělám tady v Německu babysitting (hlídání dětí). Moc se mi tato práce líbí, ale bohužel nepokryje můj plný úvazek a taky moje finančí výlohy a tak jsem se rozhodla najít si ještě jednu práci. Moc ráda pracuji s lidmi a vzhledem k tomu, že jsem studovala speciální pedagogiku, tak zvlášt postižení jsou mi milí a práce s nima mě baví. A proto jsem se zde v Marburgu zaregistrovala u jedné organizace, která sprostředkovává osobní asistenty pro postižené děti i dospělé. A ani ne měsíc po registraci mi začaly chodit nabídky. První dvě jsem odmítla a třetí mě celkem zaujala. Prtoto jsem se to rozhodla vyzkoušet a danou klientku jsem navštívila. Myslela jsem si, že jsem jediný zajemce o tuto práci a že jen na mě závisí, zda toto místo vezmu či ne. Bylo mi však sděleno, že zájemců je více a jakmile daná klientka a její rodina všechny pozná, rozhodnou se koho chtějí. Po tomto sdělení jsem byla celkem skeptická, protože jsem si byla jistá, že tetno konkurz nemám šanci vyhrát - nejsem totiž němka a proti rodilým mluvčím prostě nemám šanci. Ale představte si, že jsem vyhrála! K mému překvapení jsem danou rodinou byla vybrána opravdu já!! …Čti dále…

Myslím, že většina z vás tento výrok zná. Nejsem si však jistá zda taky víte, kdo tuto pravdivou větu vyslovil?! Nebudu vás napínat, protože jsem to do tohoto víkendu taky nevěděla. Autorem tohoto výroku je světově významný filosof Nietzsche. A celý minulý víkend se právě kolem tohoto neměckého myslitele točil.

Rapheal a jeho další tři kamarádi a zároveň také studenti filosofie se rozhodli, že navštíví Weimar, což je město, kde měl Nietzsche svůj dům a dožil zde poslední léta svého života. Přes univerzitu si domluvili ubytování přímo v Nietzcheho domě a náplní jejich času zde bylo čtení Nietzscheho textů, debatování nad nimi a snažení se je co nejlépe vyložit a pochopit. Možná se ptáte, proč jeli 200 km někam do Weimaru aby tam stejně seděli celou dobu zavření a filosofovali, to mohli stejně dělat doma. Také jsem se ptala a dostala jsem následující odpověd: “V Nietzscheho domě je zkrátka jiná atmosféra! Člověk  zde  může sedět v místech, kde i Nietzsche sedávál a přemýšlel a okamžitě jej napadají zajímavé myšlenky.” Nevím, zda toto místo opravdu tak na tyto mladé aktivní filosofy působilo, já však na sobě nic nepocítila a ani mě to nemrzí. Mým cílem totiž nebylo filosofování, ale poznávání tohoto nádherného města, ve kterém jsem byla poprvé a které mě každopádně nadchlo. …Čti dále…

Jak to možná někteří o mně víte, mám šílený strach zůstávat sama doma v noci. Přes den nemám vůbec problém, ale jakmile se setmí, začnou pro mě být všechny zvuky intenzivnější a moje fantazie pracuje na plné obrátky, takže z obyčejného fouknutí větru či nějakého zaskřípání se okamžitě vytvoří příběh pro obstoujnou detektivku či nějaký hrůzostrašný horor. …Čti dále…

Tak toto zvolání pro většinu z vás asi momentálně aktuální není. Pro ty školou povinné už dávno nastalo a na ty studující teprve v příštích dnech čeká.  Možná se však najde i pár těch, kterým začala škola v tomto týdnu a mezi ty se řadím i já. Ve středu jsem totiž začala zase navštěvovat kurs němčiny. Konečně!! Už jsem se opravdu nemohla dočkat! Nevím, kolik studujích či školou povinných by mi dalo za pravdu, ale mě se učí mnohem lépe společně ve skupině pod odborným vedením, než samotné doma. A vysvětlení je prosté: Jsem zrkátka lenivá a sama se prostě nedonutím.

Taky už mi chyběl takový ten pocit, že jsem zase studentka a těšila jsem se na nové lidi, s kterými se seznámím.

Když jsem však ve středu ráno celá rozzářená a plná očekávání vstoupila do třídy, zhrozila jsem se! Žádný chlap! Samé ženské! To snad ne!!! To zas bude nuda a hluku jako ve slepičárně.  Mé prvotní dojmy však nebyly zas tak úplně správné, protože z většiny jsou mé kolegyně opravdu sympatické a zábavy máme během vyučování celkem dost. Učitelka je též velmi schopná a aktivní, takže se určitě nenudím.

Větší polovinu tvoří holky z východu a to jak z blízkého jako je Ukrajina, Rusko, Gruzie, Bangládeš, tak i ze vzdáleného jako je Monglolsko,Vientam a Japonsko. Ze západu je tam jen jedna paní z USA a Karol - moje kamarádka z Peru. No a pak ještě dvě polky a já. Tak to je naše celá skupina. Zatím se s těmato spolužačkama moc neznám (teda kromě Karol), ale určitě vás budu informovat, jak v kurzu pokračujeme a co se zde zajímavého přihodilo.