Baterka - Můj život v Německu

Je pátek dopoledne kolem deváté hodiny, já sedím v autě a spolu s Monikou (Raphaelovou maminkou) a Lunou jedu směr sever. Jedeme dlouho a dlouho až konečně dorazíme k přístavu, kde zanecháváme naše auto a místo něj nastupujeme na loď, která nás během půl hodinky zavezla na malý ostrůvek v severním moři, který se nazývá LANGEOOG. Zde vyměníme loď za další dopravní prostředek a tím je vlak. Není to však obyčejný vlak, ale docela malinkatý vláček s červenou mašinkou a barevnými vagonky, který svou velikostí vyhovuje právě tomuto malému ostrůvku. Po deseti minutách dorazíme na místní nádražíčko, kde už čekají kola, vozíčky či povozy s koňmi, které rozváží cestující přímo k domovům. Auto zde však nepotkáte, ty tady skrátka nejsou - na ně je ostrov příliš malý a příliš krásný!

Tento ostrov byl Stachiho oblíbeným místem. Měl zde svoji chatu, taky malé letadlo a trávil zde hodně často dovolenou. Jeho přáním bylo, aby byl po smrti spálen a tento jeho popel, aby byl vysypán v moři právě v okolí Langeoogu. A to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme se zde právě tento víkend vydali. V sobotu měl totiž Stachi narozeniny a na tento den jsme naplánovali poslední rozloučení s ním a hození jeho popele do moře.

Přijely jsme však s Monikou už v pátek, abych mohla tento ostrov poznat a společně si zde trochu užily. A stálo to opravdu za to! Langeoog je opravdu překrásným místem a vůbec se nedivým, že jej měl Stachi tak rád. Většina ostrova je tvořena loukami a pastvinami pro koně, lesem, a téměř celý obvod tvoří nádherné pláže. Nachází se zde také malé městečko, s malým nádražím a dokonce i miniaturním letištěm, krásnými domečky a roztomilými obchůdky a se spoustou restaurací a hospůdkami. Vše zde je neskutečně malebné a poznamenáno přímořskou atmosférou. Dokonce i v kostele máte pocit, jako byste byli v podpalubí nějaké lodi. Na kopečku stojí maják, jako v každém přímořském městě a chutnou rybu můžete ochutnat v nejedné restauraci.

Líbilo se mi zde úplně všechno, ale nejvíce asi na pláži, kde jsem byla skoro pořád. Počasí sice nebylo na plavky, ale i tak jsem měla o zábavu postaráno - buď jsem si hrála s Lunou, či sbírala mušle, nebo se jen tak kochala pohledem na moře.Pátek jsme s Monikou zakončily v jedné malé restauraci u ryby a láhve vína a před spaním jsme se šly ještě projít po pláži.

V sobotu dopoledne přijel za námi Raphael a Emanuel a jeli jsme všichni společně s ještě jedním Stachiho kamarádem jeho parádní lodí splnit Stachiho přání. Byl to velice smutný, ale také krásný zážitek. A protože Stachi velice miloval dobré jídlo, šli jsme na jeho počest do jedné moc dobré restaurace a tam jsme jedli až skoro k prasknutí…tak by si to Stachi přál.

Noc opět patřila pláži a tentokrát jsem stihla i západ slunce - úžasné!!! Ten kdo byl někdy u moře, ví o čem mluvím a pro ty kteří nebyli, to stejně nejde slovy popsat.

Byl to opravdu velice krásný víkend a já jen pevně věřím, že se mi ještě někdy poštěstí tento ostrov znovu navštívit. Nejraději bych vás tam všechny vzala sebou, abyste to mohli taky vidět, ale nevím jestli bychom se tam všichni vlezli:)

Minulý víkend jsem pořádala doma takovou menší party. U většiny lidí je prvotním impulzem pro uspořádání nějaké party většinou touha potkat se s přátelit, pro jiné důvod se pořádně napít, případně opít, jiní doufají v to, že si na takové party najdou partnera… U mě tomu však bylo trochu jinak. Prvotní motivací k uspořádání party byl vlastně strach.

Někteří to o mě asi nevíte, ale já jsem opravdu šílený strašpytel a zůstat sama doma přes noc je zkrátka pro mě nemyslitelné. A poněvadž měl Raphael na víkend odjet pryč a já s ním jet nemohla, rozhodla jsem se že si pozvu domů kamarády, uděláme si super party a zároveň si i obstarám hlídání na noc:) Takže dvě mouchy zabité jednou ranou - no nevymyslela jsem to skvěle?

Raphael nakonec neodjel, ale party se přesto konala a byla fakt super! Tato party by se taky dala nazvat multikulturní, protože účastníci byli z různých států světa, hovořící rozličnými jazyky a rozdílných barev pleti, ale přesto jsme si spolu všichni parádně rozuměli. Jako zástupce Severní Ameriky zde byla Robbin z Chicaga, Jižní Amerika měla dokonce dva reprezentanty a to Karol z Peru a Thiago z Brazilie. Z Evropy jsem byla já a Eduardo, který pochází ze Španělska a za Asii přijela Sara z Iranu. Celkem dobrý mix, co?

Karol, Eduardo, Robbin, já, Sara a Thiago

Raphael byl jediný zástupce za Německo, takže neměl vůbec žádnou šanci proti našim narážkám a ulevování si na účet tohoto poraženého národa. Tím jsme však nechtěli říct, že se nám v Německu nelíbí. Vyskytuje se zde však spoustu věcí (jako však v každém cizím státě), které jsou nám proti srsti a nemůžeme je pochopit.

Německo však nebylo našim jediným tématem. Probrali jsme toho spoustu a o jednom tématu se musím opravdu zmínit, protože mi přijde velice zajímavé:

Nejprve vám však položím otázku: Když máte na prstech ukázat cifru jedna (např. Kup jeden banán, dostala jsem ve škole jedničku, mám jednoho sourozence…atd.), který prst zvednete? Já mám ten pocit, že my Češi zvedneme palec.

Obyvatelé Jižní Ameriky a také Španělé však zvedají ukazováček a co je ještě podivnější tak v Iránu se zvedá malíček.

No nepřijde vám to takové divné ukazováček či malíček? No naštěstí nikdo z účastníků nezvedal pro cifru jedna prostředníček. Každopádně všichni měli neskutečnou srandu z toho, že my zvedáme palec. Nechápu, co je na tom tak směšného….?

… a ani mě nepřešla chuť psát, ale jakou mou omluvu za tak dlouhodobou absenci přijměte to, že jsem opět trávila nádherný čas v Česku a jak z předešlých zkušeností víte, tak ve své rodné vlasti se zaměstnávám spoustou důležitějších a příjemnějších věcí než sedět za počítačem. Někteří z vás ale asi namítnou, že už jsem nějaký ten pátek v Německu zpátky. To je sice pravda, ale měla jsem něco opravdu důležitého na práci, co jsme musela do určitého termínu stihnout, a proto jsem každý volný čas věnovala této činnost. Pro ty zvědavější: psala jsem pro tetu, která studuje teologii, seminární práci do filosofie. Takže kdyby měl někdo z vás náhodou otázky k Tomášovi Akvinskému a jeho Filosofii přírody, klidně se ptejte - už jsem téměř odborník:) Práce to byla sice velice zajímavá a myslím, že i pro mě přínosná, ale přesto mi ukázala, že filosofie je obor, který bych asi nikdy studovat nechtěla….

Teď se chci však vrátit zpátky k ČR: Byl to opravdu překrásně strávený měsíc a mě se tentokrát vůbec nechtělo zpátky. Doma jsem se měla jako v pohádce (zasvěcení ví o čem mluvím), navštívila jsem velkou spoustu přátel, kamarádů a známých a užila si s nimi báječné chvíle, taky jsem trochu cestovala a sportovala. Ale začnu hezky popořádku. …Čti dále…

Dlouho jsme zvažovala zda tetnto článek napsat nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že jej napíšu hlavně pro sebe, protože je to jedna z událostí, která mě v tuto chvíli opravdu hodně zasáhla. Nosím ji neustále v hlavě a rozjímám o ní a s nadějí v srdci doufám, že když tyto mé myšlenky napíšu, tak se mi snad uleví a vyjádřím tím alespoň trochu vděčnost, která je v tomto případě opravdu na místě.

Včera nás stihla bouhežel nečekaná a velice bolestná událost. Umřel Stachi (manžel od Raphaelovy maminky). Není to sice biologický otec od Raphaela a jeho bratrů, ale měl v jejich životě opravdu důležité místo a odvažuji se tvrdit, že pro Emanuela a snad i Raphaela byl něco víc než otec.

O jeho smrti se rozepisovat nebudu, snad jen to, že byla opravdu náhlá a nečekaná, ale s největší pravděpodobností i rychlá a klidná. Chtěla bych však zavzpomínat na Stachiho a to z mého pohledu, protože byl pro mě určitě neobyčejným člověkem. Znala jsem jej sice ne příliš douho - necelé dva roky - ale za tu dobu toho přesto pro mě udělal opravdu hodně. Od počátku, co jsem přijela do Německa si mě velice oblíbil a s opravdovou až nepochopitelnou starostlivostí o mě pečoval. Udělal pro mě co mi na očích viděl a neustále se snažil mi ten život v Německu zlehčovat. Byl pro mě a pro Raphaela něco jako anděl strážný, první a snad i poslední pomoc. Kdykoliv jsme měli jakýkoliv problém, první na koho jsme se obrátili, byl Stachi a on nám VŽDY pomohl. Musím však podotkonout, že spoustu problémů se ani nepřihodilo, díky jeho pomoci. Byl pro nás takovou jistotou a abych řekla pravdu, tak jsem se s ním tady v Německu cítila opravdu bezpečně a byla jsem si jistá, že to je člověk, kterému můžu věřit.

Měli jsme spoustu plánů do budoucnosti - slíbil mi k narozeninám skok s padákem, taky že můžeme někdy s Raphelem navštívit jeho známé v Africe a v Americe a ještě spoustu a spoustu jiných ackí. Nejde mi však pouze o tyto hmotné věci, ale především o jeho dobré srdce, které opravdu umělo rozdávat a pomáhat. Většina skvělých a nezapomenutelných událostí, které se nám v Německu přihodily, byly právě Stachiho zapřičiněním.

Stachi měl velice rád děti a já jsem věděla, že se určitě těší, až budeme mít miminko i my s Raphaelem. Doufala jsem, že alespoň tak mu budu moci trochu oplatit jeho dobrotu. Byl by určitě skvělý dědeček. Tak jen doufám, že až budeme mít s Raphaelem třeba jednou děti, že snad budou dělat radost i Stachimu, i když už není tady mezi námi.

Tetno článek píšu ve Stachiho pracovně, tečou mi po tvářích slzy a já alespoň s trochou útěchy, že měl sice velice těžký, ale zároveň i hezký život, koukám na fokty jeho triumfů, které má rozvěšené po stěnách. Věřím, že si ho vezme Bůh k sobě, protože to byl opravdu dobrý člověk.

Již uběhlo víc jak půl roku od toho, kdy jsem na parkovišti trochu přibrala jiné auto a já začala mít pocit, že už se přece jenom v tom řízení a hlavně parkování zlepšuji, když jsem už tak dlouho bez nehody. Tímto svým pocitem jsem však asi tuto bezproblémovost na cestách zakřikla a během tohoto měsíce se mi s naším autem přihodilo hned několik nemilých událostí. Podotýkám, že nebyly všechny způsobené mojí vinou, ale i tak se bohužel na našem autě poznamenaly.

Série nehod začala asi před měsícem na parkovišti, kde se právě před půl rokem udála již výše zmiňovaná událost. Tentokrát jsem chtěla vycouvat z parkovacího místa a trochu jsem zavadila zadkem o auto, které bylo podélně zaparkované u kraje. Normálně bych asi ujela, ale zaprvé tam byl se mnou Rapheal a za druhé mě viděla nějaká paní, která na nás hned volala, že to musíme nahlásit. Jen pro vysvětlení: ujetí od nehody znamená v Německu zabavení řidičáku a 1500 euro pokuty. Takže jsme tedy raději neujeli, nahlásili to na policii a bohužel to nebylo jen tak levné, přestože to byl jen trošku odřené. Asi týden na to jsem jela z babysittingu domů a v jedné zatáčce, která se zvedala příkře vzhůru a přes kterou ještě k tomu vede přechod pro chodce jsem musela přibrzdit, protože přes přechod přebíhal nějaký klučina. Pán za mnou to bohužel nějak nezaregistroval a já najednou ucítila ránu a ve zpětném zrcátku auto nalepené na mém zadku. Řidič daného auta se mi velice omlouval, ale abych řekla pravdu, tak jsem nebyla vůbec naštvaná, ba naopak trochu ráda, že se tohle stává i jiným a ne jenom mě. A asi týden na to jsme se “potkali” s jednou paní, která se otáčela na cestě a couvala a nějak si nevšimla, že jedeme za ní a tak to bez jakéhokoliv přibrždění nacouvala přímo do nás. …Čti dále…

Jak někteří možná víte, minulý týden nás navštívila Maťa - naše skvělá kamarádka z Ostravy. To je taky jeden z důvodů, proč jsem zase dlouho nic nenapsala - mnohem raději jsem trávila čas s ní než s počítačem. A musím uznat, že to byl parádní týden, který jsem si, doufám nejen já, skvěle užila. Zaprvé jsem mohla na tento čas odložit němčinu a používat svou rodnou řeč - maximálně někdy doplněnou angličtinou s překladem pro Raphaela. Zadruhé jsem zde měla někoho, s kým si velice dobře rozumím (a teď nemyslím jen jazykově), takže vše se mi zde hned zdálo nějaké lepší a jednodušší. Nechci aby to vyznělo, že Raphael mi nestačí, ale každá ženská k sobě někdy potřebuje stejné pohlaví, aby se mohla dostatečně vykecat a postěžovat si - no a my jsme většinou prokecaly celý den. U toho jsme samozřejmě zvládly ješte spoustu jiného, protože jak je známo, ženy dokáží dělat více věcí najednou. Takže jsme byly například v sauně, na prohlídce města Marburgu, na procházce po našem okolí, taky na koncertě, sešli jsme se i s mými kamarády a poslední den navštívili Frankfurt. Všechny akce (i ty které jsem nezmínila) stály opravdu za to! Nedá mi to však, abych vám podrobněji nepopsala náš poslední výlet a to do Frankfurtu. …Čti dále…

Jak asi mnozí víte, tak Luna je pes od Raphaelových rodičů. A poněvadž feny jejího stáří už normálně mívají štěňátka a Luna po nich viditelně toužila, rozhodl se Stachi, že ji to umožní. Jenže to není zas tak jednoduché, protože jak víte, je k tomu potřeba ještě jednoho psa a aby ti Lunini potomci nevypadali třeba jako náš Daneček, je vhodné, když je pes stejné rasy jako fena. A v tom byl právě trochu háček, protože Luna pochází ze Švýcarska a psů této rasy, kteří by splňovali určitá kriteria - byli aspoň tak hezcí jako Luna, zdraví a hlavně ne vykastrovaní - není bohužel mnoho. A tak se pro ženicha jelo do Švýcarska. Při této významné příležitosti jsem samozřejmě nemohla chybět a tak jsem jela taky. …Čti dále…

Tak takhle by se mohl nazývat další vánoční dárek, který jsem dostala od svého drahého tatínka a který ani netušil, co mi vlastně dává. Ale začnu pěkně od začátku:

Mým jediným vánočním přáním, které jsem poslala do ČR, bylo najít pod stromečkem morčátko. Těsně před Vánocemi, mi ale naši k mému sklámání sdělili, že morčata jsou bohužel již vyprodána a tak snad příští Vánoce. Ve skutečnosti tomu však bylo jinak, protože jakmile to bylo možné, letěl taťka do Zverimexu a koupil to morče pro jistotu raději dříve, než je všechny vyprodají.

A tak jsem pod stromečkem opravdu našla nádherné morčátko oranžovo-černé barvy s očičkama jako s černýma perličkama, která se dívala zpočátku poněkud ustrašeně, ale přesto mu to neubralo na jeho roztomilosti. Byla jsem štastná jako blecha, protože už jsem si dlouho přála mít doma nějaké zvířátko. Raphael byl zpočátku poněkud rozpačitý, ale jakmile jsme dle jeho přání pojmenovali náš nový přírůstek SOKRATES, byl spokojen a rychle si na něj zvykl a abych řekla pravdu, tak ho má teď snad raději než já. …Čti dále…

Celý minulý týden mě přemlouvala Fabiana (kamarádka, pochází s Brazílie) abych s ní šla v sobotu na jednu party, kde má hrát brazilský DJ. Sice jsem měla jet tento víkend s Raphaelem do Frankfurtu za jedním kamarádem, ale nakonec jsem se přece jen rozhodla zůstat v Marburgu a zúčastnit se této údajně skvělé party s latinsko-americkou hudbou. Sraz jsme měly v deset hodin večer na místě, kde se měla party pořádat. Dorazila jsem společně s Robbin a Karol a už během jízdy nám Fabiana volala, že se trochu zpozdí.

Tak jsme v dobré náladě, plné očekávání a tance chtivé vstoupily do dané hospody, ale rázem z nás nadšení opadlo. To, že hospoda byla prvotřídním pajzlem by ještě zas tak nevadilo, ale ve chvíli kdy jsme vstoupily a obrátili na nás zrak skoro všichni návštěvníci hospody, došlo mi, že není asi něco v pořádku. Jejich pohledy byly poněkud nechápavé a snad i nepřátelské a my jsme začaly být trochu nervozní. Rychle jsme se tedy odebraly k baru, kde alespoň servírka vypadala trochu přívětivě a objednaly jsme si pivo. Když jsem se porozhlédla poněkud podrobněji, všimla jsem si rázem dvou skutečností a to, že návštěvníci byli převážně muži většinou statných postav a taky že byli oholeni úplně dohola. Snažila jsem se tomu nepřikládat velký důraz, ale jakmile k nám přistoupil jeden z těchto mužů (podotýkám, že on, jako jeden z mála, vlasy měl) osmělila jsem se a zeptala jsem se ho, proč jsou všichni oholení. On mi odvětil, že se nemáme divit, když jsme v hospodě levicových skinheadů…….!!! Aha, co teď? Velmi zvláštní situace a taky kombinace: Němečtí skinheadi s třema cizinkama a to ještě dvě z nich černé ( pro mě snad polehčující okolnost, že jsem bílá). Tak tady dnes určitě party s brazilským DJem nebude. Pánovi jsem poděkovala za informaci a raději jsme se odebraly jak možno tak rychle z hospody ven. Až venku jsme si všimly, že budova má ještě jeden vchod, kde se daná party měla pravděpodobně konat. Nějak nás ale přešla chuť se v těchto místech déle zdržovat, a tak jsem se rozhodly pro jinou akci. V jedné španělské restauraci se tento večer pořádala Salsa party a tak jsme zavítaly tam - a určitě jsme neudělaly chybu. Hudba super, lidí taky a dobře jsme si zatancovaly.

Na závěr dodávám, že to Fabianiné zpoždění trvalo 3 hodiny - dorazila totiž až v 1 hodinu v noci. Ale abych řekla pravdu, tak u ní si na to už pomalu začínám zvykat.

Momentálně nenavštěvuji žádný kurz a mé kamarádky také ne, takže máme poměrně hodně volného času. A tak jsme se jednoho dne rozhodly, že Marburg už máme prochozený tam i nazpátek, proč tedy nepodniknout výlet do nějakého jiného města.

V sobotu ráno (před dvěma týdny) jsme se sešly na vlakovém nádraží a vyrazily společně směr Frankfurt. Frakfurt am Mein je vzdálený od Marburgu asi 100 km a honosí se nejedním NEJ. Má největší letiště v Evropě a 7 největší na světě (v objemu přepravovaného nákladu). Budova Commerzbank-Tower měřící 250 metrů je nejvyšší budovou Evropy. Z 600 tisíců obyvatel je 1/4 cizinců, složená ze 180 národů. Z historického hlediska má Frankfurt také obrovský význam, protože právě v tomto městě bylo v roce 1849 ustanoveno Německo tak jak jej známe dnes. Toto město je také rodištěm světově významných spisovatelů J.W. Goethe a F. Schillera.

Když jsem navštívila Frankfurt poprvé, tak jsem si připadala jako někde v New Yorku (ne, že bych v New Yorku už někdy byla:) Ať se podíváte na jakoukoliv světovou strany, všude se nad vámi týčí mrakodrapy nejrůznějších architektských stylů:

Samozřejmě kromě moderních mrakodrapů se zde nachází i různé staré budovy, kostely a baziliky - těch zde však není příliš, poněvadž byl Frankfurt za 2. světové války téměř celý zničený. Některé budovy byly však po válce znovu postaveny dle původní předlohy.

No ale zanechám popisu Frankfurtu a vrátím se k našemu výletu. Naši výpravu tvořila Karol, Robbin s malým Emanuelem a já - tři ženské a jedno malé dítě! To víte, že naším hlavním programem byly nákupy. A Frankfurt je opravdu tím nejlepším místem pro nakupování. Je zde jedna ulice, která se nazývá Zeil a po celém jejím obvodu jsou jenom obchody a to ne jen tak ledajaké. Většina je 4 a více patrová a najdete zde snad úplně všechny možné značky - od těch levných přijatelných až po ty nejdražší. Mě nejvíce zaujalo jedno nákupní centrum, které je asi v osmi patrové budově a je tam na 100 obchodů. A v tomto centru se pohybujete buďto výtahem a nebo jdete pěšky po nakloněné rovině, která se točí jako byste vystupovali do kulaté věže a všude okolo jsou ty obchody a obchůdky. Něco takového a hlavně tolik obchodů pohromadě jsem fakt ještě neviděla. A měly jsme štěstí, protože bylo spoustu povánočních slev, takže se dalo i něco koupit.

A celý tento výjimečný den měl i výjimečné zakončení. Domluvily jsme se, že pojedeme vlakem v pět. Jenže když už bylo po půl páté a my ještě stále nakupovaly, bylo mi jasné, že to nestihneme a tak jsme náš odjezd přesunuly na šest. Bylo kolem půl šesté a já nenápadně začala holky povzbuzovat k odchodu. Nakonec jsme vyrazily k nádraží až o třičtvrtě na šest a měly jsme 15 minut na to abychom to stihly, takže nám nezbylo nic jiného než celou cestu běžet - s kočárem, s taškami nákupů a Karol měla ještě k tomu vysoké podpatky. Musely jsem asi vypadat hodně směšně, protože lidé se zastavovali a nechápavě na nás zírali jak si to kličkujeme mezi chodci, ale i mezi auty. Na nádraží jsme doběhly půl minuty po šesté. Ale bohužel jsme v Německu a ne v ČR, takže vlaky zde jezdí přesně a ten náš nám samozřejmě ujel. Další jel až v osm, takže jsme měly dvě hodiny času. Tak různě jsme se poflakovaly po nádraží (do města už se nám nechtělo) a já zapadla do knihkupectví, kde jsem strávila skoro hodinu. Pak za mnou přišly i holky a prohlížely si různé časopisy. Já je zase upozornila, že už bychom měly jít, že vlak jede za7 minut. A jak myslíte, že to dopadlo? Dobíhaly jsme i tento vlak a jen díky shovívavosti výpravčího jsme jim nakonec i odjely. A když už jsme konečně seděly ve vlaku a byly šťastné, že jedeme domů, Emanuelovi se udělalo špatně a totálně celou mě obhodil. Nezbyl na mě ani kousek suchý - moje bunda, kalhoty, boty, baťoh i můj nový bílý šálek, který jsem si ve Frankfurtu koupila, byly zabarveny do oranžova (Emanuel pil před tím pomerančový džus) a voněly ne příliš příjemně…. Raphaelova první rekace po mém nástupu do auta byla: Tady něco smrdí!