Baterka - Můj život v Německu

Tento víkend trávíme v Recklinghausenu u Raphaelových rodičů. Hned v pátek když jsme přijeli, tak mi Monika nabídla, zda nechci v sobotu jezdit na koni - má objednanou lekci pro sebe, ale pokud bych chtěla, můžu jít místo ní já a vyzkoušet si, kolik si toho ještě pamatuji z minulého léta, kdy jsem navštěvovala lekce jízdy na koni. Jasně že jsem přikývla, i když trochu s obavami, zda budu vůbec ještě umět na toho koně vylézt.

Vybavena jezdeckými boty, kalhoty a přilbou jsem v sobotu dopoledne dorazila na koňskou farmu, kde už mě čekala trenérka. Přesto že jsme se znaly, tak jsme si spolu poprvé mohly trochu popovídat a já konečně pochopila a porozuměla, co vlasntě po mě dříve chlěla (jako třeba, paty níže, ruce od sebe…atd). Před tím rokem a půl jsem ji totiž nerozuměla ani slovo německy a ona zase nerozuměla mi anglicky a tak se naše veškerá komunikace skládala jen z posunků.

Bylo opravdu zajímavé sedět po tak dlouhé době znovu na koni a neříkám, že to nebylo zpočátku velice příjemné. Opravdu se mi to líbilo, i když mi to nešlo moc dobře. Ale už jen ten pocit, že sedíte na koni byl hezký. Problémy však začaly, jen co jsem z něho seskočila dolů. Po čtyřiceti minutách rajtování jsem byla tak zničená, jak po čtyřieceti hodinách rytí zahrady. Pomalu jsem došla k autu a byla vděčná sama sobě, že jsem nejela na kole. Doma jsem si dala teplou sprchu a taky jsem se trochu rozhýbala, takže to bylo celkem v pohodě. Ale dnešní ráno jsem málem nevstala z postele a když se mi to konečně povedlo, tak jsem pochopila, jak se asi cítí lidé 80 a více let staří. Sebemenší pohyb mi dělá problémy a bolí mě fakt úplně všechno. Nejvíce asi záda, samozřejmě nohy a zadak, ale k mému údivu i ruce - to asi jak jsem křečovitě svírala opratě…

Ona ta jízda na koni vypadá opravdu jednoduše a nenáročně, ale fakt není. A nepomůže vám ani když máte kondičku. Já jsem celkem trénovaná (chodím 3krát týdně běhat 5 km) a stejně mě to odrovnalo. Je to tím, že na tom koni zaměstnáváte svaly, které normálě nepoužíváte a ony se potom ozvou.

Takže pravdilo pro mě nazávěr: Přístě si koníka raději jen pohladit a když už jezdit, tak ne 40 minut!!!!

Letošní Vánoce byly pro mě neobvykle štědré. Nevím zda jsem celý rok byla tak moc hodná a nebo se Ježíšek spletl, ale každopádně mi toho teto rok nadělil tak strašně moc a tak super dárky, že si to určitě vůbec nezasloužím. Proto bych chtěla ještě jednou poděkovat všem Ježíškům, kteří mi udělali opravdu velkou radost!!!

Nebudu vám popisovat všechny dárky, protože to bych se asi upsala, ale o jednom vám přece jenom musím něco napsat. Tento dárek jsem našla pod stromečkem v Klimkovicích a skoro se tam nevlezl, jak byl veliký…. No nebudu vás dlouho napínat, dostala jsem domácí pekárnu! Je to taková mašinka, která upeče chleba či jiné pečivo a to se vším všudy. Stačí tam jen nasypat potřebné ingerdience (jako např. mouka, mléko, droždí, atd.), zvolit příslušný program a pak už jen čekat na teplý, voňavoučký a křupavý chlebík. Pekárna si vše sama zamíchá, uhněte, vykyne, upeče a pak ještě na vás zavolá, že už je vše hotovo. Vůně chleba se line přes celý dům a já se nikdy nemůžu dočkat okamžiku, kdy budu moci chleba vytáhnout a okamžitě ještě za tepla ochutnat.

Tato pekárna však nepeče jenom chleba. Můžete v ní udělat třeba marmeládu, rýži na sladko, zadělá vám těsto na buchty či vánočku a následně je i upeče, nebo třeba těsto na pizzu, rohlíky, housky….no zkrátka dokáže opravdu mnoho.

Já v tom pečení ještě nejsem tak úplně sběhlá, ale přesto už jsem něco napekla a neustále se zdokonaluji. Skouším experimentovat a přidávám tam nejrůznější semínka a nebo třeba česnek, což chutná taky výtečně. Takže od teďka vás nebudu lákat za mnou do Německa jenom na krásy Marburgu či Käsekuchen, ale taky na teplý chlebíček přímo z pekárny.

A tady pro ukázku, abych vám nadělala chutě. Fotek nemám bohužel víc, přestože už jsem toho napekla celkem hodně, ale polepším se a zase něco nafotím (Pro zvětšení, klikni na fotku):

Mnohokrát už jsem na svém blogu psala o tom jak jsme společně s kamarádkama vařily a dělala vám chutě nejrůznějšími pokrmy ze všech koutů světa. Bylo opravdu zajímavé vyzkoušet všechna ta cizí jídla, ale na každého jednou dojde a tentokrát padla řada na mě - všichni se shodli na tom, že by rádi vyzkoušeli něco českého a tak mi nezbylo nic jiného než souhlasit a pozvat holky na oběd.

No jenže co uvařit? Je mi jasné, že by okamžitě všichni češi odpověděli: Přece Knedlo, vepřo, zelo!! Taky mě tato varianta napadla, ale okamžitě jsem ji zavrhla a to hned z více důvodů: Zaprvé v Německu nekoupíte náš typický český houskový knedlík a já jej neumím udělat a ani to vepřo se mi moc nezamlouvalo, protože kromě mě ještě dalších pár holek masu zrovna neholduje. Vybrat nějaké jídlo nebylo zas tak jednoduché, poněvadž německá kuchyně je velice podobná té české a celkem obtížně se hledalo to, co v Německu nenajdete a co jsme zároveň schopná uvařit. Nakonec jsem však přece jen něco vymyslila, uvařila a holky pohostila pravou českou česnekačkou se sýrem a opečenými chlebíčky, na další byl obalovaný květák a brambory pečené v troubě a pomazané česnekem a na závěr ještě puding s jahodama (ty jahody byly taky české - dostala jsem je od našich ze zahrady).

Ohlasy na mé kuchařské umění byly velice pozitivní. Holky se oblizovaly od ucha k uchu. Ale myslím, že to nebylo tím, že bych uměla tak dobře vařit, ale česnekem, který nejsou holky zvyklé vůbec používat. Když jsem jim na začátku oznámila, že polévka je z česneku, obrátily oči v sloup a řekly, že si tedy dají jen trošičku, poněvadž česnek nejí. Byla jsem z toho trochu v rozpacích, protože jsem té polévky uvařila opravdu veliký hrnec. A nakonec jsem musela vyškrabovat ze dna, jak si stále všechny přidávaly a na chudáka Raphaela, který se už týden těšil na česnekaču, nezbyla bohužel ani kapinka.

Ačkoliv jsem minulý měsíc vůbec nepsala, neznamená to, že by se neudálo nic, co by stálo za napsání. Proto trochu zavzpomínám a prostřednictvím článku vám dovolím nahlédnout do událostí, které jsou již sice starší, ale bylo by mi určitě líto, kdyby zůstaly zapomenuty.

3. prosinec byl dnem, kdy měla Chiara-Shaye své druhé narozeniny a na její počest se pořádala narozeninová party, na kterou jsem byla pozvaná i já. Byla to velká sláva! Celý dům byl vyzdoben nafukovacími balónky a různými papírovými ornamenty, všude bylo k mání spoustu sladkostí s převahou gumových medvídků a lentilků, sfoukávaly se svíčky na dortu, ale hlavně se rozbalovaly dárečky, kterých dostala malá oslavnekyně opravdu hodně: Panenku, kočárek, dřevěný vláček, skákacího gumového koníka a k tomu spoustu malých serepetiček.

A ptáte se čím obdarovala Chiaru-Schaye její chůvička? Dlouho jsem uvažovala nad tím, jaký dárek bych měla koupit - nechtěla jsem však nosit dříví do lesa, protože pokojíček je přecpaný hračkami, knížkami a vším ostatním - ale nakonec jsem dostala opravdu dobrý nápad. A to je výsledek:

Je to sladká panenka, která se může skoro celá sníst. Hlava je tvořena pomerančem, tělo láhví kakaa, ruce jsou čokoládky, nohy žvýkací bonbony a šaty jsou vyrobeny s Haribo gumových medvídků. A co říkala na tento můj výtvor Chiara-Shaye? Nejprve překvapená a plná údivu koukala na panenku s otevřenou pusou a následně se vrhla do jejího očesávání. Přestože jsme ji přesvědčovali, že všude okolo má stejné gumové medvídky, nenechala si vymluvit, že ty na té panence jsou přece jenom lepší…. Takže můj dárek, dlouho nevydržel pohromadě, ale hlavně že splnil svůj účel - udělal Chiaře-Schaye radost!

Ale abych řekla pravdu, tak ještě víc než Chiara-Schaye byli z mé panenky nadšení dospěláci. Nevěřícně a uznale si panenku prohlíželi a fotili a obdivovali nejen provedení, ale hlavně nápad. Musím se však přiznat, že k tomuto nápadu mě inspirovala mamka, která vždy dělala tyto panenky - s tím rozdílem, že tělo bylo tvořeno flaškou alkoholu:)

Myslím, že za celou historii mého blogu se ještě nestalo, že bych tak dlouho nenapsala žádný článek. Už na mě dokonce i někteří čtenáři začali útočit (naštěstí jen slovně) s žádostí o nové články a s otázkami, proč už jsem přestala psát. Ale nebojte se, psát jsem určitě nepřestala a ani to v brzké době nehodlám udělat, ale bohužel jsem měla spoustu různých důvodů, proč jsem zkrátka nepsala.

Před Vánocemi jsem měla zkoušky z kurzu němčiny, na které jsem se chtěla dobře připravit, a proto jsem v té době psala převážně německy (na výsledek zkoušek se mě neptejte, dozvím se to až na konci měsíce a pak vám dám určitě vědět). Pak přijela kamarádka z ČR (Skejsl), takže jsem se samozřejmě raději věnovala jí, než mému blogu. Přes celé Vánoce jsme byli s Raphaelem v ČR - jak jste asi většina postřehli. No a po Vánocích mě bohužel postihla jedna hodně těžká nemoc, kterou bych opravdu nikomu nepřála, a ta mi psát zakazovala. Jen pro vysvětleni, odborně medicínsky se tato nemoc jmenuje Lenora:)

Ale už jsem naštěstí v pořádku a proto píšu!!! Za celou dobu se událo spoustu událostí, které určitě stojí za zmínku a tak vám o některých z nich alespoň zpětně napíšu.

Takže děkuji za trpělivost a jen doufám, že vás tato moje prodleva neodradila a že budete i nadále můj blog navštěvovat!!!

P.S. Možná jste si všimli, že mám zase nový vzhled blogu. Je to dle mého návrhu a jsem na sebe fakt pyšná, jak hezky se povedl. A co říkáte vy, líbí se vám???

Minulý pátek jsme měli závěrečný den našeho posledního kurzu. A pro tak výjimečný den jsme si naplánovali i výjimečný program - společné vaření.

Možná vás napadá otázka: Co může být na vaření tak neobvyklého? No už jen třeba to, že nás bylo ve třídě 15 různých národností a v každé vlasti se vaří něco jiného.

Rozdělili jsem si úkoly a každý se jal toho, co je mu nejbližší. A co myslíte, že jsem si zvolila já? Já jsem hlídala malého Emanulela (syna od Robbin:) No co, ve vaření stejně nejsem taková jednička a děti jsou mi asi bližší. Mimo to jsem měla výhodu, protože jsem se neustále protahovala kuchyní a zkoušela kde se dalo.

Nakonec se z toho našeho vaření vyklubala hostina o několika chodech a jeden byl lepší než druhý! Nejprve jsme měli dýňovou polévku - španělský recept naší učitelky Gily, jejíž otec je Španěl - která přestože byla z dýně, byla fakt úžasná. Pak následoval zeleninový salát s parádní zálivkou, který pro nás připravil Zia z Iránu a Nidhal z Tuniska. Hlavním chodem byla rýže se zeleninou, kterou uvařily holky z Pakistánu. Nebyla to však obyčejná rýže - takovou rýži jste určitě ještě nejedli. Ještě teď se mi zbíhají sliny když si na ni vzpomenu. Když už jsme začínali být pomalu sytí, tak nám byly ještě servírovány koláčky, které upekly holky z Ruska a také nějaké americké keksy, které dělala Robbin. A perličkou hostiny bylo pravé italské tiramissu v podání Itala Manuela. K těmto dezertům jsme popíjeli kávu, kapučino či Mate čaj, který nám speciálně připravila Magdalena s Argentiny.

Přecpali jsme se až k prasknutí a pochvalovali si to, jak jsme to dobře vymysleli, naplánovali, uvařili a upekli a také snědli. A protože jste bohužel nemohli z naší hostiny nic okusit, tak vám jako náhradu ukážu aspoň fotky (hodně slabá náhrada….:)

Rýže v podání muslimek…..Ruské koláčky ( Zia se jen přifařil:)…. Holky z jižní Ameriky (Argentina, Brazílie, Peru) zkoušejí, zda to není otrávené

Manuel a jeho tiramissu… Salát našich kluků…… A tak jsem si hodovali

Pár měsíců už v Německu žiji, několik málo slov už jsem taky pochytila a mám už dokonce i nějaké německé knihy, na které jsem opravdu pyšná. Včera jsem však svou sbírku rozšířila a to o knihu, která se od těch mých ostatních v mnoha ohledech liší.

Moje sbírka byla až do včerejška tvořena pouze knihami pro děti a mládež. (Chce se mě snad někdo ptát proč? Vysvětlení je prosté: jazyk je v nich jednodušší a tudíž jsem schopna jim rozumět). A žádnou z těchto knih jsem si nekoupila sama - většinu mi pořídila Raphaelova maminka a nebo mě obdaroval Raphael.

Včera jsem si však poprvé sama koupila knihu psanou německy a ještě k tomu ne pro děti. Ptáte se, co mě k tomu vedlo? Samotný autor!

Včera jsme byli totiž s Raphaelem (a ne poprvé) na takovým literárním večeru, který se pravidelně pořádá každou středu v jedné útulné hospůdce. Program je tvořen četbou literárních děl začínajících spisovatelů, žurnalistů či jenom amatérů a lidí, kteří zkrátka rádi, dobře a zábavně píší. Mezi jednotlivými výstupy je hudební vložka a tu představuje náš kamarád Senthu, který hraje na kytaru a zpívá. Abych řekla pravdu, tak až do včerejška byl Senthu jediným důvodem, proč jsem tyto večery navštěvovala, protože textům jsem bohužel moc nerozuměla.

Včerejší literární program zajišťovala pouze jedna osoba a to Umeswaren Arunagirinathan, který četl úryvky ze své knihy Allein auf der Flucht (sám na útěku).V této své knize autor popisuje nejen to, jak jako dvanáctiletý chlapec utíkal sám bez rodičů ze své rodné Srí Lanky, aby už nemusel žít v té strašné válce a aby mohl konečně začít chodit do školy, ale také popisuje celou dlouhou cestu, která jej nakonec zavedla až do Německa, kde to však také neměl (a stále nemá) jednoduché. Jedna z kapitol přibližuje setkání s matkou po 15 letech a také se zbytkem rodiny pouze však na krátký čas.

Jinak dnes je autorovi 29 let, je úspěšným studentem medicíny, ale hlavně hlubokým člověkem, který je vděčný za každou maličkost a raduje se z každé minuty života. A s tímto člověkem jsem se včera seznámila a celkem dlouho se s ním bavila a byla jim opravdu uchvácena. Proto mi to nedalo a koupila jsem si jeho knihu, kde se mi napsal i věnování.

Bohužel jsem ji ještě nepřečetla, ale když jsem si ji jen tak narychlo pročítala, tak jsem celkem dobře rozuměla, tak doufám, že to nebude dlouho trvat a já vám budu moci popsat opravdu jeho životní příběh se všemi detaily, které v knize jistě najdu.

Nebojte se, nemáme hlášen v Marburgu výskyt těchto fantazijních tvorů, tak se jen nazývá hra, kterou jsem hrála ve středu večer v katolickém spolču. Ale začnu hezky od začátku:

Při katolickém kostele tady v Marburgu, kam pravidelně chodívám, existuje společenství studentů, kteří se jednou týdně scházejí a tráví společně večer. Začíná se mší, která je sloužena v kapli a je určena pro studenty a mladé. Po ní následuje společná večeře a pak program, který se týden od týdne liší. Bývají to přednášky na nejrůznější témata, diskuze, herní večery či třeba společné vaření. Toto společenství je otevřené pro všechny a kdokoliv má zájem (samozřejmě z mladých lidí), může se přidat.

No a já se přidala:) Už minulý semestr, jsem párkrát toto spolčo navštívila a účastnila se několika večerů. Pak byly prázdniny no a poprvé po prázdninách jsem tam byla právě tento týden ve středu. A bylo to fakt super!!! …Čti dále…

….tak nějak by se mohla nazvat akce, kterou jsme s kamarádkami (Karol a Robinn) podnikly minulý víkend. A stálo to opravdu za to! Manžel od Karol totiž nebyl na noc doma a tak jsme toho využily a pořádně po babsku jsme si užily. A co jsme dělaly? No co tak můžou tři holky celou noc dělat…… Měly jsem sice naplánováno spoustu aktivit: Chtěly jsme společně vařit, dívat se na film a taky mě holky chtěly učit tančit salsu, protože ji bohužel neumím a příští týden chceme jít na salsaparty…. No a nakonec jsme nic nestihly, protože jsme jenom kecaly a kecaly a ve čtyři hodiny ráno zjistily, že ostatní aktivity necháme asi na příště. No, chlapi asi nepochopí, ale ženské mi určitě rozumí:)

Něco jsme ale přece jen stihly: Robbin se rozhodla udělat pro nás typický americký dezert. Zrovna však když jej začala dělat, probudil se Emanuel ( její malý syn, který tam byl s náma) a ona jej musela nakojit, takže vaření zbylo na mě a Karol. Nikdy jsme takový dezert neviděly, natož tak dělaly, ale Robinn nám rychle dala nějaké instrukce a ponechala dezert v našich rukou. Asi to nebyl nejlepší nápad, ale udělaly jsme co jsme mohly. Nejprve jsme rozškvařily máslo a do něj přidaly balíček Marschmelows (Marschmelows jsou takové ty růžovobílé bonbóny, které dělá u nás JoJo, ale pocházejí z Ameriky). Bonbóny se po chvíli rozpustily a vznikl takový lepkavý krém. Do něj jsme nasypaly nějaké křupínky (něco jako čokoládové corn flakes), pořádně promíchaly a vlily do formy. Jenže, buď jsme tam daly málo těch bonbónu, nebo hodně těch křupínek - zkrátka to nějak ztuhlo a za nic na světě to nechtělo ven z formy. Drželo to lépe jak vteřinové lepidlo. Nakonec jsem to ale přece jen nějak vyškrábly a fakt se divily, že navzdory tuhosti a tvrdosti to bylo opravdu velice dobré. Člověk to sice musel jíst pomalu, protože se to opravdu nedalo ukousnout, ale my měly času dost - přece celou noc!!!

A tak nějak to vypadalo: