Baterka - Můj život v Německu

Určitě jste zaregistrovali, že pár dnů nazpátek byl svátek všech svatých a také památka zesnulých. Já to zaregistrovala taky a jak už to v těchto dnech chodí, vydala jsem se na náš hřbitov v Michelbachu. A udělala jsem dobře, protože je to fakt kouzelný hřbitov - malý, roztomilý, útulný… zkártka ležet tady je určitě radost:)

Nejvíce mě zaujaly hroby, které se od těch naších standratních hodně liší a to rozmanitostí. Přes velké celomramorové hroby, nebo hroby jen s náhrobky, tady najdete i spoustu hrobů třeba jen s dřevěným křížem, či jen kupka hlíny a u ní kámen jako náhrobek. Velkých hrobů zde není spousta, většina je opravdu malinkatých - třeba jen metr nebo i méně.

Tak tohle jsou hroby, které jsou tvořeny jen hliněným násypem bez jakýchkoliv rantlíků a dřevěným křížem. Zajímalo by mě, jak to mají zpevněné, že se jim to nerozsype… ale zas tak do hloubky jsem ty hroby nezkoumala.

Tady jsou zase jen mramorové hroby bez náhrobků a nebo úplně malinkaté hroby. Ten poslední se mi šíleně líbí. Takový bych taky jednou chtěla mít!

A ještě na závěr zase jedna zvláštnost: Když jsem na hřbitově, na kterém není pochovaný žádný známý, zapálím svíčku buď u centrálního kříže a nebo u nějakého opuštěného hrobu. Centrální kříž zde bohužel nemají a opuštěný hrob jsem taky nemohla najít. Nakonec jsem přece jen našla a to jeden jediný na celém hřbitově. Byl celý zarostlý a kvetla na něm planá bílá růže. A tak jsem zde zapálila svíčku ze vzpomínkou na všechny mé drahé zemřelé v ČR.

A to není sranda, to je fakt! Minulý týden jsem byla úplně nepoužitelná - i proto jsem nepsala žádné nové články na svůj blog - byla jsem totiž nemocná.

Zprvu to vypadalo jako malé,  nenápadné a v těchto podzimních časech velice obvyklé nachlazení. Rozhodla jsem se, že to nebudu příliš řešit, že jen poněkud zvednu přísun vitamínů a uberu trochu námahy a za pár dní budu zase jak rybička. A tak jsem se začala cpát jablky (samozřejmě ze supermarketu, které pravděpodobně ani neví, co to vitamín je) a snažila se více polehávat v posteli. A jak to dopadlo? No ne úplně dle mých představ…  Ne že mě bacil neopustil, ale ještě se, prevít, nějak rozmnožil. Ležela jsem v posteli jak placka, nebyla jsem schopná dojít ani na záchod, jak mi bylo špatně, dusila jsem se kašlem, hlava mi třeštila z rýmy, která však nechtěla ven a uši se tvářily, že už ten tlak asi nevydrží a prasknou. Dostala jsem se do stadia, kdy už mi nepomáhal ani paralen se slivovicí, což už je co říct, protože ten probere i mrtvého.

Když mě tak Raphael viděl, rozhodl se zakročit. Zajel do lékárny a koupil tam opravdu zázrak. Paní lékarnice mu doporučila nějaké léky, které mi během půl dne zabraly a já byla jako rybička - po 5 dnech   trápení mi najednou bylo lépe.

Takže jsem nakonec musela uznat, že jen vitamíny vždy vše nevyřeší. Ale stejně si myslím, že to byl nějaký podraz - že to nebylo normální nachlazení. Kdoví co to tady v Německu mají, v Česku by se mi to určitě nestalo…..:)

Taky byste si zajeli jen tak na víkend k moři? Krásná pláž, teplý písek, šplouchající moře…

A já tam o víkendu opravdu byla! U baltského moře! No je pravda, že to vypadalo poněkud jinak, vzhledem k roční době a poloze moře, ale přesto to bylo moře a bylo tam nádherně.

Minulý víkend jsme byli s Raphaelem na návštěvě u jeho bratra Benjamina v Kielu, který se nachází na severním pobřeží Německa. Kiel je moc krásné město a nejhezčí na něm je asi přístav. Dlážděné nábřeží s lavičkami, všude spoustu lodí od těch nejmenších lodiček až po obrovské koráby, v pozadí doky a okolo toho všeho poletující bílí racci. Vládne tady taková zvláštní atmosféra… taková, která může být jen v přístavu - cestování, daleké země, otevřená budoucnost….

Kdo byl někdy v přístavu, ví o čem mluvím, kdo ne, tak si může prohlédnout alespoň fotky (klikni na ně, zvětší se ti):

Raphael a Benjamin…………. Já na lodi:)……………….. no coment

Té první novinky jste si jistě všimli a to je nový vzhled mého blogu. Jak už jsem se zmiňovala v jednom komentáři, není to vyloženě můj vysněný design a opravdu zvažuji, zda nebyl ten starý hezčí… ale zatím si jej ponechám a až bude mít Raphael více času mám slíbený nejkrásnější vzhled blogu, který pro mě vytvoří.

Manipulace s tímto blogem je velice podobná jako ta předtím, tak snad vám to nebude činit problémy. Pokud byste však měli nějaké dotazy, určitě se ptejte, ráda vysvětlím.

Ještě připomínám jednu výhodu: Komentáře můžete psát s diakritiko! Může se stát, že se váš první komentář nezobrazí hned, ale nebojte se, neztratil se, objeví se později.

A teď plynule přecházím k novinkám dalším a těmi jsou dva nové blogy mých kamarádů, které musíte určitě navštívit.

První blog patří mé kamarádce a sestře - Maťi Bartošové - která odcestovala přes Erasmus na zimní semestr do Portugalska. Pokud vás zajímá, jak se žije a studuje v Portugalsku, tak neváhejte a klikněte na mata.webitus.cz, protože právě tam se nachází horké novinky z Portugalska, které vám tam pravidelně Maťa dodává!

Další blog patří mému kamarádovi Vlastíkovi Vajďákovi, kterého byste mohli znát z mého některého předešlého článku - byl totiž u nás v Německu na návštěvě. Vlastík je pan učitel, tak pokud vás zajímají úsměvné zážitky z vyučování, ale nejen ty, tak jej neváhejte navštívit na vlastik.webitus.cz

Aby jste si nemysleli, že návštěva našich byla jen plná tragikomedických zážitků. Prožili jsme společně i spoustu “normálních” událostí a zvládli jsme toho celkem hodně. Byli jsme na prohlídce Marburgu, kde jsem naše provedla po těch nejkrásnějších místech (což byl celkem problém, protože celý Marburg je nádherný). Ukázala jsem jim též okolí Michelbachu kde žijeme - vesnici, kostelík, statky. Vzala jsem je do lesa a ke větrným elektrárnám. Podnikli jsme nákupy - mamka s Merisou si koupili nějaké oblečení a pak hlavně nejrůznější dárečky do Česka. Taky jsme byli poprvé od té doby co tu bydlíme v naší sauně a byla to paráda!

No zkrátka, myslím, že to byly super dny a jen doufám, že se tady našim líbilo. Já jsem byla fakt ráda, že mě navštívili a doufám, že to nebyla jejich návštěva u mě poslední (po těch nemilých zážitcích).

Už se hrozně moc těším, až za mnou zase někdo přijede! Tak neváhejte, jste všichni srdečně zváni!!!!

A ještě přidávám pár fotek z našich společných zážitků, abyste mi věřili, že tu naši vůbec byli (když na fotku kliknete, zvětší se vám):

Po namáhavé a hlavně dlouhé cestě jsme dorazili konečně k nám domů, kde už nás čekal Raphael s čerstvě upečenou pizzou a mozzarelovým salátem . K mému překvapení byl všude krásný pořádek a v mé posteli leželo cosi bílého a chlupatého, co tam dříve neleželo…Uvelebil se tam lední medvídek, jemňoučký a heboučký jak čerstě narozené mláďátko. ” To je Knút”, hlásil Raphael už od dveří, ” koupil jsem ti ho, aby jsi nebyla smutná, že už zase nejsi v České republice.” Je opravdu jak živý a když jej jednou vezmete do náruče tak už ho z ní nepustíte - je jak dělaný k mazlení a ňuchtání. Tak jsme si ho všichni poňuchtali, najedli se a celí šťastní z toho, že jsme se konečně našli, jsme šli spát.

Druhý den jsme všichni dlouho vyspávali, vlastně skoro všichni - kromě mamky - která hned poránu vyrazila do našeho lesa na hřiby a přinesla jich opravdu spoustu. Hned jsem ji však varovala, aby si dala na ten náš les pozor - je opravdu zrádný a hlavně pořádně velký! Mamka se jen pousmála a myslím si, že mě nebrala moc vážně….a to se ji nevyplatilo.

…Čti dále…

Vše začalo už cestou do Německa, na kterou jsme se vydali ve čtvrtek ráno (27.9) s našim malým citroénkem nabaleným až po střechu. Byli jsme vybaveni evropským autoatlasem a také přesným popisem cesty staženým z internetu a počítali jsem s tím, že by nás na cestě nemělo nic zaskočit….to jsme se však poněkud přepočítali.

Kamenem úrazu bylo už to, že jsme vyjeli v ten nesprávný den. Jak jsme si naivně mysleli, že čtvrtek je vhodný den pro cestování, tak jsme si vůbec neuvědomili, že pátek byl státní svátek, tudíž už ve čtvrtek každý vyjížděl na prodloužený víkend. Této chyby jsme si velice brzo všimli a snad nejznatelněji jsme to pocítili v Praze, kterou jsme projížděli skoro dvě hodiny. Kdo někdy projížděl Prahou ve špičku, ví o čem mluvím.

Nakonec jsme se přece jen nějak dostali k hranicím, zpoždění bylo sice velké a průměrná rychlost velice nízká, ale doufali jsme, že to vše doženeme na německých dálnicích. Začínalo se stmívat, cesta byla ještě dlouhá a do toho začala mamka se svými tužbami: ” Jani, proč ty ses raději neodstěhovala do Polska, třeba někam do Czestochowa, bylo by to blíž, trochu by jsme tam i rozuměli…” V tu chvíli ji určitě nenapadlo, že se snad přece jen v tom Polsku ještě ocitneme.
Dojeli jsme do Drážďan a odtamtud jsme se měli vydat po dálnici E40 směrem na západ (na Erfurt) a ta nás měla dovézt skoro až do Marburgu. Dálnici jsme zdárně našli a pokračovali po ní. Už byla úplně tma a já stále marně vyhlížela nějaké směrníky na Erfurt. Poněkud jsme znervózněli, když se kolem nás začala hromadit samá polská auta. Najednou se před námi vynořila hranice a to už jsme věděli, že jsme vážně v p….. neboli v Polsku. Jeli jsme správně po E40, ale bohužel opačným směrem, tedy na východ:( Tak mamce se konečně splnil její sen a my pokračovali zpět na Západ…s tří hodinovým zpožděním.

I zbytek cesty byl zajímavý, poněvadž německé dálnice jsou někdy trochu jako labyrint a kolikrát je těžké se zorientovat. Nakonec jsme však přece jen po 16 hodinách a s 1200 km na tachometru dojeli k nám do Michelbachu a naši se zapřisáhli, že autem do Německa už nikdy!!!
(Podotýkám, že dle internetu se dá cesta zvládnout za necelých 10 hodina a měří 920km)

Na svém blogu se snažím psát celkem pravidelně, ale někdy se stane, že se dlouhou dobu vůbec neozvu a ani nezdůvodním proč - jsem už zkrátka taková….

Tato situace opět nastala a já se za ni velice omlouvám!!! Důvodem, proč jsem se teď tak dlouho neozvala byla má opětná návštěva ČR. Nezdržela jsem se dlouho - necelých 14 dní. A hlavními důvody, proč jsem svou rodnou vlast po měsíci opět navštívila, byly kromě touhy všechny vás zase vidět, také svatba kamarádky Zuzky a křtiny mého synovce Jakoubka.
Zpátky do Německa jsem se však nevracela sama, ale jak většina vás ví, měla jsem doprovod svých rodičů a ségry Merisy, kteří mě jeli poprvé navštívit.
Návštěva to byla parádní a hlavně nezapomenutelná! Událo se tolik neuvěřitelných situací, které se můžou odehrát opravdu jen v naší rodině…
Někteří jste již byli informováni, jiní ne, a tak vám teď každý den napíšu nějakou zajímavou událost z mé milé české návštěvy. Máte se opravdu na co těšit!

www.free-burma.org

Jak jistě víte, momentálně probíhají v Barmě protesty buddhistických mnichů a jejich přivrženců proti vojenské juntě, která diktátorsky řídí tuto zemi. Tento demonstrantní pochod mírumilovných mnichů je však tvrdě potlačován barmskou poliicíí - hromadné zavírání, násilí a dokonce už i zabíjení.

Tento den ( 4. října ) nenapíše spoustu blogů na celém světě žádný nový článek, ale budou zde mít pouze obrázek hlásající svobodu Barmě.

Tato akce pravděpodobně neobměkčí vojenskou diktaturu a nedaruje barmským obyvatelům svobodu,

je to však něco jako gesto solidarity, “minuta ticha” za všechny utlačované.

Možná se ptáte, o čem bych chtěla dále psát, když jsem v minulém díle seriálu “ROK, MĚSÍC A DEN” došla se svými vzpomínkami až do současnosti. A to je právě ono - rozhodla jsem se, že vám ještě napíšu, jak jsem na tom právě teď:

Momentálně jsem na tom tak na půl – půl prázdninově a půl pracovně. Prázdninově znamená, že zatím nenavštěvuji německý kurz, ale hodlám začít v říjnu. Bude to již můj poslední kurz v VHS (Volkshochschule – škola, ve které jsem navštěvovala všechny předešlé kurzy). Po jeho absolvování mě čekají zkoušky a pokud je úspěšně složím dostanu certifikát. Nemyslete si však, že tímto certifikátem bude potvrzeno, že má němčina je perfektní – na to si budu muset ještě bohužel počkat. Znamená to, že má němčina je na komunikativní úrovni a jsem případně schopna v Německu pracovat. Což však pro mě stejně neplatí, protože Češi můžou legálně v Německu pracovat až od roku 2009.
Mým snem je pokračovat ve studiu němčiny na univerzitě. Není to přímo studijní obor, ale spíše takový kurz pro cizince. Tento kurz je však velice vysoké kvality a po jeho absolvování je člověk většinou schopen mluvit opravdu perfektně. Po složení závěrečných zkoušek získá opět certifikát, který má však mnohem větší váhu než ten ve VHS.
Ptáte se co mi v tom brání? Je to bohužel nedostatek financí. Tento kurz je totiž šíleně drahý a vypadá to, že na něj bohužel nebudu mít:(

Ta druhá pracovní půlka znamená, že stále aktivně provádím babysitting. A baví mě to čím dál víc. Začtáky však nebyly tak příjemné, protože mě má svěřenkyně dobře neznala a nechtěla se mnou být. Dělala scény, když odcházela maminka a já se pak musela celou dobu šíleně snažit, aby si na ni zase nevzpomněla. Teď už je tomu však úplně jinak. Chiara-Schey mě má velice ráda, těší se na mě a pro mě je tato práce samozřejmě příjemnější. Abych řekla pravdu, tak se na ni už taky těšívám a někdy je mi dokonce po ní smutno.

Jak se již zmiňuji v některém z předešlých dílů seriálu, ráda bych se začátkem semestru zase začala navštěvovat katolické společenství a také mám v plánu začít chodit do sboru. Skoro celý život jsem vždy chodila do nějakého sboru či scholy a už mi to opravdu začíná chybět. A myslím, že nebude ani takový problém, že neumím perfektně německy, protože ty skladby většinou stejně bývají v jiných jazycích.

Tak jsem vám alespoň ve zkratce popsala jak na tom jsem právě teď, co dělám, jaké mám plány a sny.
A tímto jsem i ukončila seriál ROK, MĚSÍC A DEN. A Pokud se vám líbil, tak si budete zase muset rok počkat na další:)