Baterka - Můj život v Německu

A pak nastaly prázdniny, na které se vždy všichni těší a já se těšila také. Ne však kvůli prázdninám samotným, ale kvůli návštěvy ČR – tentokrát už po čtvrté! Jel se mnou i Raphael a pojali jsme to jako dovolenou. Raphael byl z celého semestru pořádně unavený, a tak se těšil na měsíc odpočinku. Zda se mu ho dostalo, toť otázka…Každopádně ten měsíc v České republice stálo určitě za to!
První týden jsme měli poněkud nabitý: nejprve svatba Terezky, což byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme vlastně přijeli. Pak naši tři němečtí kamarádi, kteří s námi do ČR přijeli, a tak jsme se o ně museli trochu postarat a hlavně jim ukázat, jak je to Česko krásné. No, co si budeme namlouvat, nejvíce se jim líbilo české pivo a hlavně ta jeho cena.
Dále jsem se snažila navštívit a setkat se se všemi mými přáteli, kamarády, známými a také si užit naši rodinu, včetně mého prvního malého synovce Kubíčka.

Pak následovala opravdová dovolená, ale víc než odpočinkovou bych ji definovala jako aktivní nebo přesněji naše těla ničící. Jeli jsme totiž s Raphaelem do Tater – přesněji do Roháčů. Byly to nádherně strávené čtyři dny, na které budeme jistě ještě dlouho vzpomínat. Příjemný penzion, překrásná příroda a ty naše tůry stály opravdu za to. Jediným nedostatkem bylo naše vybavení – přestože jsme se někdy pohybovali ve výšce přes 2 000 m. nad m., tak jsme neměli ani pohorky, ani žádnou pláštěnku…no místy to bylo až nebezpečné, ale vše jsme ve zdraví zvládli i když se naše svaly ozývaly ještě další dny po návratu…

Poslední týden už byl tvořen hlavně přípravami na odjezd a obstaráváním všeho potřebného, jako je například Slivovice, cigarety, které jsou v Česku mnohem levnější, taky nějaké to jídlo, různé zavařeniny a opět zase nějaké kytky v květináči. Takže jsme jeli plně naložení.

Zpátky v Německu nás už čekal zase náš dům, který mi v tu chvíli připadal tak veliký a prázdný…Zvykla jsem si v Klimkovicích na ten náš malý domeček věčně přeplněný lidmi, a pak jsem se nemohla s tím našim prostorem, klidem a samotou nějak smířit. Ale člověk si nakonec zvykne na všechno.

Tak jsem se se svým vzpomínáním dostala až k samotnému konci. Na některý čas vzpomínám moc ráda, některý si raději nechci připomínat, ale vděčná jsem za vše, protože i ty méně šťastné chvíle byly pro mě jistě dobrou zkušeností.

V březnu jsme měli možnost uvítat tady u nás v Marburgu našeho prvního českého návštěvníka. A víte kdo to byl? No přece Vlastík! Hezky jsme ho tady provedli, všechno mu ukázali, ochutnal německé pivo, zakouřili jsme si vodní dýmku…Tak jestli chcete taky, musíte za námi přijet – však víte, že jste všichni srdečně zváni!

Na Velikonoce jsem jela opět do ČR (už po třetí!), protože měl Raphael na měsíc brigádu v Recklinghausenu a já nechtěla celý tento čas trávit u jeho rodičů. Ne že bych je něměla ráda, ale přece jen své rodiče mám raději.

Ještě když jsem byla v ČR, tak se mi k mé velké radosti ozvala jedna německá rodina, že by měli o mě zájemě jako o chůvičku pro jejich dcerku Chiara-Schey. Byla jsem opravdu moc ráda a hned když jsem se vrátila zpět do Německa, rodinu jsem navštívila, abychom se trochu vzájemně poznali a hlavně domluvili na podrobnostech mé práce . Myslím, že jsme si padli do oka (i přes mou lámanou němčinu) a já začala mít konečně nějakou práci, kterou mám až do teďka.

Také jsem nastoupila opět do německého kurzu. Sice s novými lidmi, ale opět to byl pro mě velice krásný čas.

Po nějakém čase se mi ale stala nemilá záležitost. Musela jsem ležet v nemocnici a hodně těžce jsem to nesla – nemám ráda nemocnice a ještě k tomu v cizí zemi… Měla jsem silnou infekci ve slinných žlázách a antibiotika byla tak silná, že se dala přijímat jen infuzně.
Nakonec mi zjistili, že mám Sjörgenův syndrom, což je velice ojedinělé onemocnění imunitního systému, které postihuje právě slinné nebo i štítnou žlázu a bohužel zatím není známa žádná léčba. Jediné co se dá dělat, je pravidelná kontrola (poněvadž se z toho může vyvinout horší onemocnění) a tudíž musím až dokonce svého života chodit 4 krát do roka na ultrazvuk. Není to však tak hrozné a každopádně se stím dá normálně žít. Jsem však ráda, že už konečně vím, co s těma slinnýma žlázama mám, protože jsem to řešila už od dětství.

Co mi přišlo v Německu hodně líto, že zde nemám žádné věřící kamarády, že v kostele sedím většinou sama v lavici, že nepatřím do žádné party mladých lidí… A tak jsem začala před prázdninami navštěvovat místní katolické spolčo studentů. Byla jsem tam jen párkrát, protože pak začaly prázdniny, ale rozhodně v tom hodlám pokračovat. Náplní tohoto spolča je většinou společná mše v kapli, po mši něco k zakousnutí a pak nějaká přednáška, diskuse a tak různě… Ne že bych všemu vždy rozuměla, ale aspoň další důvod k učení se němčiny.

Po návratu z České republiky jsem opět nastoupila na základní školu. Nevrátila jsem se však k nám zpět do Michelbachu, ale začala jsem dělat asistentku v první třídě v Cappelu, což je město ležící vedle Marburgu. Důvody, proč jsem nastoupila právě tady byly dva: zaprvé tam Raphael znal jednu moc hodnou paní učitelku a té jsem pomáhala a za druhé byla tato základní škola spojená se školou pro postižené děti a já doufala, že bych tam snad v budoucnu mohla pracovat. Mluvila jsem i s panem ředitelem a ten mi řekl, že jakmile budu umět dobře německy, tak mě rád přijme (nejprve jako suplující učitelku a pak se uvidí). Což o to, nabídka je to hezká, s němčinou je to však horší. A tady se bohužel nejedná o to, domluvit se, ale umět perfektně hovořit….Na to si ještě bohužel budu muset počkat.
V této škole jsem však opět nebyla dlouho, protože jsem na konci ledna začala chodit do německého kurzu (který byl dopoledne), což byla vlastně první chvíle tady v Německu, kdy jsem se začala opravdu a systematicky učit německy. A to byla opravdu paráda! Ne jen, že jsem začala konečně aspoň trochu mluvit německy, ale měla jsem každý den lekci, takže jsem byla stále mezi lidmi, seznámila jsem se spoustou milých lidí a začali jsme společně podnikat i různé akce. Tento kurz byl pro mě jako lék a já se konečně zas začala cítit trochu normálně.
Je pravda, že bohužel moc kamarádů mi z kurzu nezůstalo, protože ti s kterými jsem si nejvíce rozuměla a podnikala super akce, tak se vrátili zpět do své rodné země.
Přesto mi však zůstaly dvě kamarádky: Karol z Peru a Robbin z Chicaga. Jsem s nima do teďka v kontaktu, někdy se scházíme a podnikáme něco společně. Jsem za ně opravdu moc vděčná.

Na konci září jsme se přestěhovali do Marburgu, kde Raphael začal studovat na Phillipově univezitě filosofii. Byla jsem nadšená nejen z našeho krásného domu a jeho klidného okolí, ale také ze samotného města Marburgu, které je pro mě jedním z nejkrásnějších měst, které jsem kdy potkala – město jako z pohádky.
Začátky zde, však nebyly pro mě vůbec lehké. Nejhorší snad pro mě byla samota a šíleně moc volného času. Raphael odcházel ráno na univerzitu a vracíval se večer a já byla celé dny sama. Neměla jsem skoro nic na práci a čas mi ubíhal tak pomalu, že jsem myslela, že se z toho snad zblázním. Žádní známí či kamarádi, žádné aktivity (maximálně procházka po lese, jogging či vysedávání u počítače), stále jsem neuměla německy, Raphael taky pryč…zkrátka nebylo to opravdu nic příjemného.

V listopadu jsem však naštěstí jela na svoji první návštěvu do ČR. Pobyt doma měl na mě blahodárné účinky a moc mi pomohl. Nejen to, že jsem se setkala se svými nejbližšími a známými, ale také jsem si po tom měsíci uvědomila, že ani v ČR to není tak ideální, jak jsem si v Německu namlouvala a už jsem se i celkem těšila zpátky – ne však na Německo, ale hlavně na Raphaela.

Když jsem se vrátila zpět do Německa, začala jsem vypomáhat na místní základní škole. Nafasovala jsem první třídu a pomáhala zde paní učitelce. Byla to pro mě skvělá zkušenost, také jsem se mohla s dětmi učit německy, ale hlavně jsem měla možnost být mezi lidmi (i když jenom malými:)

Pak nastaly Vánoce. Byl to můj první Štědrý večer, který jsem netrávila doma s rodinou. Ale i přesto byl moc krásný a hezky jsme si ho s Raphaelem užili u nás v Marburgu. Zbytek Vánoc jsme pak společně strávili v ČR. Byli jsme v Hodoňovicích s děckama z Boska a kromě Silvestra jsme tam oslavili i svoje první výročí chození.

Dnes uběhl právě jeden rok, jeden měsíc a jeden den, kdy jsem se se slzami v očích, s velkým strachem, ale také s očekáváním, rozloučila s Českou republikou a s vámi a vydala se s Raphaelem do Německa za novým životem.
Není to zas tak dlouhá doba a někdo by za tento čas snad nemusel zaznamenat ani žádné změny, já však pocítila a zažila tolik nového….

Rozhodla jsem se na tento čas trochu zavzpomínat a ohlédnout se za sebe, jak jsem tento rok v Německu prožila. Poněvadž však rok, měsíc a den není zase tak krátká doba a událostí bylo víc než dost, rozdělím tyto své vzpomínky do několika částí a každý den si můžete jednu z nich přečíst, takže na konci to bude jeden ucelený avšak zkrácený příběh mého dosavadního života tady v Německu. Jestli vás to tedy zajímá, začněte prvním dílem:

…Čti dále…

Já ano!!!
Stalo se tak právě dneska v noci. A byla to úžasná návštěva! Česky a hezky jsme si pokecali, gulášem jsme se nasytili a samozřejmě jsme to i něčím tvrdším zapili…

Ale teď hezky od začátku: Gambi (pokud jej někdo neznáte, tak je salesiánem v Brně a je to můj dobrý kamarád) jel se svými čtyřmi spolubratry na komunitní dovolenou do Francie. A do Francie se samozřejmě jezdí přes Německo!! Tak jsem Gambimu navrhla, zda by se nechtěli stavit. A se stalo, že mi ve čtvrtek došla SMSka , že v pátek při zpáteční cestě domů by se u nás zastavili a přespali. Byla jsem nadšená jak fretka!

…Čti dále…

Včera jsem byla poprvé po dlouhém měsíci hlídat Chiara-Schay. Měla jsem z toho celkem obavy, zda si mě bude ještě pamatovat, ale proběhlo to hladce. Skočila mi hned do náruče a po celou dobu byla tak sladká, že jsem si ji málem chtěla nechat.
Dnes už to však bylo poněkud horší. Zaprvé jsem ji měla na starost skoro celý den (od 8 do 17hod.), za druhé celý den pršelo, takže jsme trvdly doma a za třetí jsem ve dvě hodiny vyzvedla její sestřičku (Arwen-Leigh) ze školky a starala se o obě. Arwen-Leigh je též roztomilé děvče, problém však je v tom, že už dokáže velmi dobře mluvit a mele pantem více než já a já ji kolikrát vůbec nerozuměla. Ještě k tomu je šíleně tvrdohlavá a když není po jejím, tak šíleně řve a vzteká se. Nakonec jsme to však společně nějak zvládly a ještě k tomu jsem stihla vyžehlit koš prádla.
Teď jsem však už poněkud unavená a mou útěchou je, že tak dlouhou šichtu mám jen na týden. Obdivuji všechny matky, které to dělají třeba tři roky v kuse!

Když venku prší, tak je třeba se postarat o zábavu doma. A aby to nebylo stále tak jednotvárné, tak jsme dnes s Chiara-Schay malovaly vodovýma barvama.

Byl to však blbý nápad, protože jsem pak ještě hodinu uklízela dům - a některé fleky už ani uklidit nešly….

Jsem opravdu ráda, že jsem živá a zdravá zpátky v Německu. Nemyslete si však, že už jsem to nemohla v Česku vydržet. Bylo tam opravdu parádně, strávili jsme tam nádherný čas a odjíždělo se mi s těžkým srdcem a otázkou na rtech: Proč není Raphael Čech???!!!
Má první věta se však týká zpáteční cesty. Vyjeli jsme v sobotu ve tři hodiny odpoledne a měli jsme naplánované, že nejpozději do 1 hodiny ráno budeme doma. Náš plán se nám však poněkud protáhl….Vím o sobě, že se nevyznám moc v mapách a má orientace na cestách a dle směrovek je opravdu špatná…ale to, že je Rapheal na tom podobně, jsem opravdu nevěděla. No zkrátka cesta nám trvala 14 hodin a dorazili jsme až kolem 5 hodiny ranní.
Nemám ráda řízení v noci, protože opravdu špatně vidím, musím se mnohem více soustředit a jsem brzo unavená. Teď však nebyla jiná možnost a já se musela ujmout řízení i ve tmě. Kromě toho, že jsem viděla mizerně, jsem byla ještě šíleně unavená, takže jsem byla opravdu překvapená, že jsme v pořádku dojeli.
Pěkně jsme se po cestě zapotili, ale mnohem více asi naši andělé strážní.

Tak už jsem tady s vámi!!! Německo-české hranice jsem překročila už minulý pátek a teď si užívám nádherného času v České republice. A to užívání vypadá asi tak, že dnes jsem se poprvé zastavila a mám chvilku času mrknout na internet. Jinak stále někoho navštěvuji, pořádám různé akce a užívám si toho, že všem rozumím a všichni rozumí mě, že pivo si můžu dát v hospodě i za dvacku a ne za tři eura, ale hlavně že mám kolem sebe tolik úžasných lidí, kteří mi v Německu moc chybí.

Mám pro vás však důležitou informaci: Jak už to tak bývá, tak balení se neobešlo bez chybičky a kromě toho, že jsem zapomněla v Německu svou kreditku, tak jsem tam bohužel i nechala svou českou kartu do mobilu:(

Naštěstí mi mamka půjčila svojí, kterou teď budu po celý svůj pobyt v ČR používat. Takže kdo se chce se mnou spojit, pište mi či volejte na číslo 777 023 916(je to české číslo).

A zároveň se také omluvám těm, kteří chodí pravidelně na mé stránky, že se zde tento měsíc nebude vyskytovat příliš nových článků. Vysvětlení je prosté: nemám zkrátka čas na vysedávání u počítače a myslím si, že přímý kontakt je lepší než ten písmený! Tak už se těším, až se s vámi všemi uvidím!!!

A dokonce přímo z rodiny - přijel mě totiž navštívit brácha! Zajímá vás, jak k nám dojel? Tak nebylo to vlakem, autobusem či letadlem, ale bylo to autem a ne jednim, ale rovnou čtyřmi - přijel totiž stopem.
Vyjel ve středu odpoledne z Ostravy, večer dojel do Prahy, kde přespal u strejdy a ve čtvrtek ráno pokračoval na západ. Nejprve na hranice, z hranic do Drážďan a z Drážďan do Gießenu (což je město vzdálené asi 30 km od Marburgu), kam jsme pro něj už dojeli autem, takže kolem 21 hod. jsme už seděli pěkně doma a večeřeli. No, na to, že neumí brácha německy a ani prořádně anglicky, tak to zvládl opravdu bravůrně. Měl sice ode mě pár základních německých frází, které ke stopování nezbytně potřeboval, ale jeden z těch němců, se kterými jel, byl udajně velice šťasten, že si může pokecat, a tak vykládal celou cestu a brácha se jen děsel každé jeho otázky, protože tolik těch frází zase neměl… No ale hlavně že v pořádku dojel!
Zdrží se u nás týden a pak se společně vydáváme našim autem do ČR, kde z Raphaelem strávíme krásný měsíc prázdnin!!!HURÁ!!!

Pokud by vás zajímaly větší podrobnosti z bráchovy cesty, tak mrkněte na jeho blog, který si zřídil, hlavně kvůli této cesty a kde píše všechny své zážitky ze stopování: www.baterak.bloguje.cz