Baterka - Můj život v Německu

Kdybyste přijeli o tomto víkendu do Marburgu a nebyli byste na nic připraveni, asi byste byli velice překvapeni. Ulice přeplněné lidmi v dobré náladě, s balónky či cukrovou vatou v ruce, děti s pokreslenými obličeji, proplétající se mezi stánky a tahající rodiče ke kolotočům, kterými bylo město jen poseto. Na každém trochu významnějším místě podium a na něm předváděli své umění nejrůznější muzikanti - ať už moderní skupiny, folklorní spolky či synfonické orchestry. Na řece závody Drachenbootů (nenašla jsem překlad - jsou to takové ty větší kajaky asi pro dvacet veslařů a jednoho bubeníka, který udává tytmus), na zámku se předváděly starobylé kostýmy a v zámeckém parku ukazovaly své umění pekaři a kováři. Nechyběly ani trhy a také venkovní hospůdky, kterými byl posetý celý Marburg. A abych nezapoměla - velká tobola a hlavní výhrou bylo auto!

Ano, tento víkend probíhala u nás akce Marburg feiert (česky Marburg slaví). Mylsím, že není člověk, ať už místní nebo z okolí, který se nezúčastnil alespoň některého z programu, které tato akce nabízela - až na Raphaela, ten ležel doma v posteli, protože je nemocný….
Tyto slavnosti probíhají každým rokem o tomto čase a daly by se trochu přirovnat k naší pouti či krmáši, jsou však mnohem větší a mají též delší trvání. Probíhají totiž nepřetržitě - prakticky i v noci, takže chudáci stánkaři se asi moc nevyspí…a obyvatelé centra taky ne. Ale tento víkend přece není na spánek ani pomyšlení. To nejlepší začíná totiž v noci. Je pořádáno spoustu party a koncertů na různých místech a různého zaměření.

Já a Karol jsme se účastnily latinsko-americké party (neboli Salsa party). Byla to paráda!!! Tančilo se pod hvězdnou oblohou, jenom latinsko-americká hudba, a ještě k tomus skupina učitelů, kteří na malém podiu učili kroky a také různé sestavy těchto jihoamerických tanců. Byla to fakt úžasné a skvěle jsem si zatrsaly. Bylo tam i spoustu cizinců a je pravda, že všichni tyto tance většinou ovládali, samozřejmě včetně Karol, která je z Peru. Jenom já jsem se tam vlnila trochu jinak….ale co už, hlavně že jsem se dobře bavila, ne?
Tak mě to nadchlo, že chceme jít příští týden na Karibic party a možná se i přihlásím do Salsa tanečního kurzu.

Byly to fakt parádní slavnosti - já takové akce prostě miluji - šílená spousta lidí, spusta akcí…to je něco pro mě. Jen škoda, že jsem byla sama, protože moje “nemocné miminko” leželo doma v posteli. Tak až budou tyto slavnosti zase přístí rok, tak za mnou musíte určitě přijet a pořádně to tam roztočíme!!!

Tak teď jsou jen tři možnosti:

1) Narodilo se mi krasné miminko, sice trochu tmavší, ale to Raphaelovi určitě nějak vysvětlím…

3) Jsem bohužel jenom chůvička pro toto miminko

Tak přemýšlejte, která z těchto možností je správná….?! Mohly by být všechny pravdivé, ale nejpravděpodobněší je ta poslední - škoda!

Dotyčné miminko je synem mojí kamarádky z kurzu. Kamarádka se jmenuje Robbin a pochází z Chicaga. Její chlapeček se jmenuje Emanuel a je starý 7 měsíců.

V sobotu Robinn nahrávala, se sborem kam chodí, cédéčko, a poněvadž nemohl ani manžel a ani babička Emanuela pohlídat, požádala Robbin mě. Já jsem byla samozřejmě nadšená jak frteka. Vždycky bylo mým přáním mít černé miminko. Ale poněvadž se mi to bohužel už asi nesplní, tak jsem si jej aspoň půjčila a opravdu jsem si to užívala.

Emanule je hrozně hodňoučké miminko a asi nejsladší jaké jsem kdy viděla. No, co říkáte?

Ve čtrtek večer jsme se s Raphaelem kulturně vyžívali, protože jsme byli na koncertě. Nebyl to však koncert žádného sboru či synfonického orchestru, ale jeden náš kamarád měl takové menší vystoupení v jendé hospůdce. Kamarád se jmenuje Senthu, pochází ze Srí lanky, ale vice než srílančan se cití být němcem. Na Srí lance se sice narodil, ale stravil tam jen dva měsíce života, protože se jeho rodiče přestěhovali do Německa. Senthu je jeden z mála Raphaelových spolužáků, s kterými si fakt rozumím, a proto jsem se na ten koncert těšila.

Hospůdka to byla malá a útulná, plně nacpaná lidmi a většina posluchačů stála také venku na terase. Senthu hrál na kytaru a k tomu zpíval písně, které sám složil. Bylo to opravdu moc hezké a taky příjemné k poslechu.
Seděla jsem u dveří na barové židli a Raphael s pár kamarády podemnou na židlích normálních.

Asi v polovině koncertu, kdy byla zrovna přestávka, se mě zeptal jakýsi kluk, co se tady děje, že je zde taková spousta lidí. Vysvětlila jsem mu proč a chvíli jsme se bavili. Byla jsem překvapená, že mu rozumím, prestože spolu mluvíe německy a on se taky netvářil divně na moji němčinu. Po nějaké chvíli se mě ale přesto zeptal, zda neumím anglicky. Já z radostí přikývla, protože s němci se mi baví lépe anglicky než německy - oni totiž anglicky tak nemelou a dá se jim krásně rozumět. V tom jsem se však trochu zmýlila. Tento hoch totiž nebyl žádný neměc ale američan. Pocházel s Nashville z Tennessee, tudíž jeho angličtina se poněkud lišila od té německé….V Německu byl jen na studijních prázdinách se svým otcem, který byl profesorem na nějaké americké univerzitě a na Marburgskou univerzitu byl pozván na návštěvu. Jmenoval se Brand a studoval Římskou kuturu. Jeho studium však vyžadovalo i znalost německého jazyka, tudíž si ho zde v Německu procvičoval.
Já jsem mu taky hrdě oznámila, že nejsem němka ale češka a hned jsme se oba cítili lépe:) Bavili jsme se spolu celý večer a bylo to opravdu zajímavé. Já mu vykládala o česku on mi zase o Americe a o životě v ní. Neříkám, že jsem mu vždy rozuměla. Někdy to bylo uplně v pohodě a někdy jsem měla trochu problém - když se mi například snažil v jednu hodinu ráno popsat a vysvětlit americká náboženství a vztahy mezi nima, tak už jsem ani nevěděla, jak se řekně anlicky “jak se máš?” Jsem však dobrá herečka (po roce života v Německu), takže on měl určitě pocit, že mu rozumím. Každopádně to s ním bylo velice zajímavé a byla jsem fakt ráda, že jsme se tak náhodně potkali. Jenom škoda, že už se za týden vrací do Ameriky. Domluvili jsme se ale, že až někdy do Ameriky pojedu, tak jej určitě navštívím. Zapomněli jsme si však vyměnit emaily:(

Co mě však potěšilo nejvíce, bylo, když mi nakonci řekl: “Your english is beautifull!” Nevím zda mě chtěl zbalit….?!

Asi někteří víte, že máme teď auto. Není však naše a nemáme ho napořád - máme ho pujčené od Raphaelovy maminky (Moniky). Je to volkswagen Passat, diesel, sedan, černý a moc krásný!!Passat byl vždy autem mých snů. Už jako mladší jsem si představovala, že až budu jednou bohatá, pořídím si určitě Passata, protože to je tak nádherné auto.

Můj sen se mi splnil - a to ani nejsem bohatá. Jsem však trochu sklamaná. Co se týče vzhledu, tak si jej nemůžu vynachválit, řídí se taky velmi dobře, ale má přesto jeden problém - na mé poměry je hrozně velke - široké, dlouhé…no zkrátka kráva! Na dálnicích či větších silnicích se to ani nepozná, ale tady u nás v Marburgu, kde jsou ty silnice a uličky stavěné ještě pro koně, tudíž byly vyměřené tak, aby se sobě navzájem vyhnuli dva koně a ne dva passaty… Jsou zkrátka velice úzké a někdy je to opravdu zážitek potkat se s autobusem. Tohle by však nebyl ten největší problém. Kamanem úrazu je pro mě parkování. Mám pocit, že tu velkou krávu nemám zkrátka možnost nikdé narvat. Má to dlouhý zadek, takže nikdy nevím zda už bourám, nebo ne. Je to široké jak vrata od chlívu, takže nějaké uzké místečko mezi dvěma auty je pro mě (teda vlastně pro passata) absolutně nemožné. A k tomu ještě nejsem dobrá v parkování…Takže když to vše sečteme, tak je lépe se mi na parkovišti vyhnout.

…Čti dále…

Jak z předešlého článku víte, vrtálili jsme se ze schůzky z Fachschaftem mojí vinou celkem pozdě a já druhý den hodně brzo vstávala, protože jsem měla babysitting. Ráno jsem byla jak pytlem přaštěná a nemohla jsem se vůbec probudit. A tento stav bohužel trval celé dopoledne. Snažila jsem se však Chiaře-Chaye věnovat a být stále v pohybu, abych neusla. Krize však přišla kolem poledne, kdy jsem vařila oběd a k tomu si měla ještě chrát s Chiara-Chaye, která už byla značně unavená a tudíž i celkem protivná. Normálně zvládám obě věci najednou, ale tento den to bohužel nešlo, a tak se dítě muselo zaměstnat samo. Nejprve mi roztahalo všechny hračky po kuchyni, pak do toho vytahalo kuchyňské potřeby ze všech spodních šuflíků a pak (asi z hladu) se začalo živit granulemi od Bena. Postřehal jsem to trochu později, takže jich pár pozřelo…

Po nějakém čase jsem si však uvědomila, že je tu najednou nějaký klid. Kde je Chiara-Chaye??? Nejprve jsem ji začala volat. Když však nepřicházela, začala jsem ji hledat po bytě. Prošla jsem všechny pokoje. Má svěřenkyně nikde. Začala jsem nervozně lítat z jedné místnosti do druhé a stále do kola a u toho jsem už polohistericky volala stále její jméno. Všude byl klid. Jen radostný Ben kolem mě lítal a myslel snad, že je to nějaká hra, a tak ji chtěl hrát taky. Mezitím lítáním po baráku má fantazie pracovala na plné obrátky: Asi se praštila do halvy a teď někde leží. Ale kde? Vzpomněla jsem si, že mi Ester říkala, že si Chiara-Chaye už dokáže otevřít hlavní dveře. Vyběhla jsem ven jen v ponožkách, proběhla celou zahradu, pak vyběhla i na ulici, ale nikde nikdo. Popadl mě šílený strach. Srdce mi bilo rychlostí blížící se infarktu a celá jsem se klepala. Proběhla jsem znovu všechny místnosti. V tom zmatku jsem zkusila znovu dveře, které, jak jsem se před tím domnívala, byly zamčené. Zamčené však nebyly, jenom se špatně otevíraly… a mé drahé dítě bylo tady, úplně živé a zdravé! Spiklenecky se na mě usmívalo a já hned pochopila situaci. Tento pokoj byl pracovnou maminky a děti zde nesměly. Tudíž Chiara-Schaye využila mé nevšímavosti, tento pokoj navštívila, průvan ji pomohl zabouchnout dveře a ona se mohla nerušeně probírat šuflíky s kružítky, nůžkami a jinými zajímavými a hlavně nebezpečnými věcmi.

Ani nevíte, jak jsem byla šťastná, že se ji nic nestalo. Přesto jsem se ještě další půlhodinu klepala.

Tak jsem začala přemýšlet, zda se na tuto práci vůbec hodím….?

V předešlém článku jsem vám slibovala, že vám napíšu něco o naší party, ale abych řekla pravdu, tak se mi do toho už moc nechce. Ne že by party za nic nestála, ale psát to už po čtrvté není zas tak zábavné… Tak vám napíšu něco jiného, co se mi přihodilo v úterý:

Raphael měl sraz se svým filosofickým fachschaftem (skupinou) v jedné zahradní hospůdce. Schazejí se tak jednou za 14 dní a domlouvají se na různých filosofických akcích, které pak podnikají…Jsou to takoví ti filosofičtí nadšenci, s kterými si já bohužel nemám tolik co říct ( i kdybych uměla německy:)
Nechtělo se mi sedět doma samotné, a tak jsem šla s Raphaelem. Vzala jsem si sebou nové slovíčka, která jsem se měla na další den naučit a sedla jsem si k úplně jinému stolu, aby se mi lépe učilo… Možná se vám zdá, že jsem raději měla zůstat doma, kde jsem se mohla učit na zahradě a pít zadarmo, ale přece jenom mezi lidmi je to lepší…
Asi po půl hodině, co jsem se naučila sotva půl stránky, se mě zeptal jeden mladý hoch od vedlejšího stolu, zda tu budu sedět celý večer sama. A když jsem odpověděla kladně, tak mi nabídnul, zda si nechci přisednout k jeho stolu, kde seděl ještě se svým kamarádem. Proč ne? Však slovíčka počkají … A udělala jsem dobře! Oba byli velice milí a zábavní a skvěle se mi s nima povídalo (podotýkám, že jsme se bavili pouze německy). Jeden z nich - Manuel - byl studentem medicíny, a tak jsem se jej hned přeptala na své problémy a postěžovala si, jak mi v nemocnici špatně píchli kanilu. Druhý - Mark - byl pro změnu učitel, takže jsme měli též spoustu společných témat k probrání.
Většinou doléhám na Raphaela, abychom už šli z nějaké takové akce domů, protože to není pro mě zas tak zábavné. Tentokrát tomu však bylo naopak a já se s těm dvěma nemohla rozloučit. Seděli jsme tam dlouho do noci a povídali a povídali. Ani jsem nemohla uvěřit, že ti dva jsou němci - byli takoví přátelští! Filosofický fachschaft si už z Raphaela začal utahovat, že by si měl na mě dávat lepší pozor….ale Raphael naštěstí není žárlivý. Byl to opravdu moc hezký večer.

Asi jste si všimli, že se na mém blogu již dlouho neobjevil žádný nový článek. Vysvětlení je prosté - pohádala jsem se se svým počítačem….

Popíšu vám to hezky od začátku, i když toho k popisu vlastně moc není. Asi před týdnem a nebo ještě dřív jsem se rozhodla napsat článek o tom, jak jsme pořádali u nás doma party. Napsala jsem větší polovinu textu a najednou se mi vypnul počítač. Není to nic neobvyklého, protože je to starý notebook, který se prostě sem tam vypne. Normálně to není zas tak velký problém, ale když píšu něco na stránky, tak se mi to celkem špatně ukládá… no zkrátka vše se mi smazalo. Celkem mě to naštvalo, ale začala jsem psát znova. Na podruhé už mi to nešlo tak dobře, ale přece jsem napsala už skoro, vše co jsem vám chtěla zdělit - a nebylo toho málo - když se mi opět vypnul počítač. Tentokrát už jsem se naštvala už mnohem více, ale tak moc jsem vám to chtěla napsta, že jsem se to snažila rozdýchat a dala se do nového psaní. Když se mi však ten šmejd vypnul i napotřetí a to těsně před uložením, už jsem se nedokázala ovládnout. Pěkně dlouho už jsem si tak od srdce neponadávala… Musela jsem se opravdu hodně držet, aby jsem jej neprohodila oknem - nakonec mi však zabylo líto toho okna, a tak jsem se nad ním smilovala. Každopádně jsem od té chvíle byla s mým počítačem na válečné noze….
Ale jak to sami jistě znáte, čas vše vyléčí, a tak jsem se skoro po dvou týdnech zas rozhodla něco napsat….a zatím mám štěstí a nebo spíše on má štěstí, že se ještě nevypnul - má totiž ultimátum…

Tak se vám tedy omluvám, že jste museli tak dlouho čekat a doufám, že vám v nejbižší době poskytnu informace jak o naši party, tak také o všem ostatním, co se u ná událo.

Hlídání dětí nemusí být vždy jen zábavné a může se dokonce stát i nebezpenčým. Obzvlášť když se kromě dítěte musíte starat ještě o psa. To je přesně můj případ. Možná si vzpomínáte, že jsem se již níže zmiňovala o tom, že moje rodina má kromě dětí také psa. Ben je velice milý, hodný a poslušný pes. Má neskutečnou trpělivost s dětmi - ty si s ním můžou dělat co chtějí (rajtovat na něm, válet se po něm, tahat za chlupy…) a on si to vše nechá líbit a nikdy se nebrání. Je též opravdu poslušný - můžu mu dát kus klobásy před čenich a když řeknu, že nesmí, tak to prostě nesní. Tohle vše však božel neplatí, jakmile potká jiného psa. V tu chvíli se nezná, stane se z něj šílený agresivní pes, který by udělal vše proto, aby se mu ho spodařilo zakousnout.
Když chodím s Chiara-Shaye na procházku, brávám sebou samozřejmě i Bena. Jdeme společně takovým dlouhým parkem, Ben si volně lítá a když vidím, že se k nám blíží někdo se psem, rychle Bena zapnu na vodítko a celou tíhou mého těla se ho snažím udržet, aby svého drahého psího kamarda nezakousl.

…Čti dále…

Už jsem o sobě nedala dlouho nic vedět a tak se zase ozývám. Minulý týden jsem měla celkem nacpaný, takže mi nezbylo moc času k psaní…..
V úterý byl volný den (i v Německu se slaví Den práce), a tak jsme se s Raphaelem vypravili do kina. Shlédli jsme zajímavý film, který se nazývá Am Limit. Je to dokument o dvou bratřích, Alexandru a Thomasi Huber, kteří jsou velmi dobří horolezci a snaží se ve stylu Speed Climbing, překonat světový rekord tím, že vylezou stěnu The Nose (1000m), která se nacházá v Yosemiete Národním parku, méně než za 2 hodiny a 40 minut. Jestli se jim to povede nebo ne, to vám samozřejmě neprozradím, ale musím říct, že jsou to fakt borci. Lezou po té skále jak Spidermani. Přestože nemám pavouky ráda, tak tento film se mi opravdu líbil (a také to, že jsem nemusela zas až tak rozumět:)
Večer jsme pak chtěli najít nějakou rozkvetlou třešeň, kde měl splnit Raphael svou povinnost. Samozřejmě jsme však na to zapoměli a já si to uvědomila, až když jsem usínala v posteli. Tak mě nakonec Raphael políbil pod polouschlou palmou….lepší než nic…..
V sobotu jsme měly s Karol (kamarádka z mého kurzu, možná si na ni vzpomínáte - psala jsem o ni) domluvené nakupování. Dostala jsem peníze z babysittingu a tak se toho muselo využít:) Nakupování bylo super, ale bylo to spíš jen takové koukání a zkoušení….Přece jen jsem si však něco koupila - v H a M byly moc hezké svetry, spíše halenky a nebo něco mezi tím…a byla na ně akce, že si můžete koupit dva, za cenu jednoho. Nenechaly jsme se moc pobízet, protože byly opravdu moc krásné a každá jsme si jeden koupily.
Jinak v kurzu je to celkem nuda…Mám pocit, že jsem se nějak zasekla a nezlepšuji se, ale snad to bude zase lepší.

Máme celkem hezkou zahradu, ale roste na ni jenom tráva a různé okrasné keře. Je to sice hezké a hlavně pohodlné starat se jenom o trávník, ale mě přišlo celkem líto, že tato naše zahrada není vlastně vůbec využitá a my kupujeme drahou a ještě k tomu určitě ne tolik kvalitní zeleninu v supermarketech. A tak jsem se rozhodla, že začnu pěstovat zeleninu. Raphael mi zdělil, ať si tam pěstuji co chci, ale s ním ať nepočítám…Přesto mě to neodradilo a přivezla jsem si z ČR spoustu semen a dokonce mi mamka nabalila už vyrostlé malé saláty a kedlubny. Zatím jsem je měla v květináči a čekala na hezké počasí.
Což o to, počasí by hezké bylo, ale žádný záhon není k mání….Jak se zmiňuji výše, na naší zahradě je jenom tráva a není zas tak lehké, z ní vytvořit záhon. K mému překvapení se však Raphael nabídnul, že mi záhon vytvoří a vše připraví, abych už mohla začít sadit. A pustil se do toho právě včera. Byla to opravdu pěkná fuška, protože kromě toho, že je šílené sucho a země je tvrdá jako kámen, tak jak jistě víte, bydlíme hned vedle lesa, tudíž všude v zemi jsou obrovké kořeny a také celkem hodně šutřů. Vytahal jich ze země tak obrvoskou hromadu, že jsem ani nevěřila, že se to tam vše vlezlo…
Teď mám záhonek jak malovaný, celý osázený a už se jen těším na to, co se mi na něm urodí….doufám, že se mi vůbec něco urodí….

A pár fotek k tomu:
…Čti dále…